Houslista Josef Špaček. Nejdůležitější je vyladit formu

Začátek je nekomplikovaný a vlastně i dost obvyklý: Josef Špaček pochází z hudební rodiny.

Tatínek (taky Josef) je violoncellista v České filharmonii, maminka Eva sice není profesionální muzikantka, ale byla to právě ona, kdo dětem (pěti!) od útlého věku zpívala a hrála na kytaru. „Milovaly to a nechtěly mi dovolit skončit. Byla jsem mnohokrát ochraptělá, a tak jsem nakonec písničky nahrála na magnetofon, aby si je děti mohly kdykoliv přehrávat,“ vyprávěla Eva Špačková před několika lety v rozhovoru pro server iDNES.cz.

Josef od dvou nebo tří let projevoval velké hudební nadání – a také absolutní sluch. Čehož si nejdřív všiml Josef starší: když syn zpíval nějakou písničku, dejme tomu Holka modrooká, vždycky začínal od toho samého tónu. Což není běžné, děti většinou začnou, kde se jim zrovna zachce. Později se o svém absolutním sluchu přesvědčil i Josef syn: „Vrzla židle a já přesně věděl, co je to za tón,“ vzpomíná.

I houslový začátek byl velmi přímočarý: Josefovi byly tři, když doma ve skříni našel staré housle. Od té chvíle už je prý nepustil a – opět slovy maminky Evy – „snad na nic jiného nemyslel“.

Housle jsou těžký nástroj, v začátcích obzvlášť. „Nejdůležitější je kvalita tónu a intonace. Dítě se je učí třeba i rok, než je schopné z nástroje vyloudit písničku. Klavír je z tohohle pohledu příjemnější, pro dítě samotné, ale i pro rodiče a pro sousedy,“ říká Josef.