Bití, střelba a dávka naděje
14. února 2021
Reportér 02/2021 · Číslo 78
Bití, střelba a dávka naděje
foto Johana Pošová
Hanna je Běloruska, pochází z Minsku a v Praze studuje vysokou. Arsen je Armén, původem z Náhorního Karabachu, v Praze žije od šestnácti. Chodí spolu rok a půl, mají rádi Petřín. Loni v létě vstoupil do jejich domova neklid a strach: v srpnu propukly povolební nepokoje v Bělorusku, koncem září pak válka v Karabachu. V Minsku se brutálně zatýkalo, ve Stěpanakertu se lidé, včetně Arsenovy rodiny, schovávali ve sklepě před bombami. „A my seděli v Praze a cítili... bezmoc.“
Je šestého srpna a Hanna se vrací do Prahy. V Minsku byla od dubna, proč taky ne, kvůli covidu veškerá výuka probíhala online. Hanna ještě zvažovala, zda si let o pár dní neposunout a nezůstat doma na prezidentské volby. Už o čtyři dny později jí ale máma do telefonu hlásí: „Zaplaťpánbůh, že jsi odjela.“
Zatýkání, bití a mučení začalo pár hodin po hlasování. Když běloruská státní televize 9. srpna večer zveřejnila první odhady volebních výsledků, podivili se dokonce i mnozí příznivci režimu: čtyři pětiny hlasů pro prezidenta Alexandra Lukašenka? A jen něco kolem deseti procent pro vůdkyni opozice Svjatlanu Cichanouskou? To jako vážně?
Večer vyšli do ulic lidé nejen v Minsku, ale v řadě dalších měst. Gomel, Brest, Vitebsk, Grodno…
Hanna, ještě pořád krajně optimistická („Ráno po volbách se probudíme a všechno bude jinak!“), sledovala zprávy na platformě Telegram. Objevila se první amatérská videa, jak omonovci, policejní těžkooděnci, brutálně zasahují proti demonstrantům. Což Hannu velmi znepokojilo.
Nicméně skutečný strach si ji měl teprve najít.
Traktor a panák
Podpořte Reportér sdílením článku
Je přesvědčená, že novinařina je nejvíc nejlepší zaměstnání na světě.
