Vzniká nový Hamás? Tvrdá odveta Izraele může rekrutovat nové teroristy

Zuřivé protesty i urputnou obhajobu vyvolává vojenská operace v Pásmu Gazy, kterou zahájil Izrael po říjnovém teroristickém útoku Hamásu. Jde o plně ospravedlnitelnou odpověď na vraždění izraelských civilistů Hamásem? Nebo jde o systematické a plošné zabíjení Palestinců Izraelem, jak říkají někteří? 

Pokusme se o stručné věcné hodnocení nynějšího dění na Blízkém východě.

Brutalita provedení

Nejprve se ovšem musíme  vrátit k bezprostřední příčině zahájení izraelské vojenské operace.

Teroristický útok Hamásu ze 7. října je co do počtu civilních obětí – bylo jich přes tisíc – druhým největším útokem po černém americkém 11. září 2001, které si vyžádalo téměř tři tisíce civilistů. 

Více lidí než letos v říjnu ještě zahynulo v roce 2014 při útoku Islámského státu v iráckém Tikrítu, vyžádalo si až o sedmnáct set obětí více. Tam však šlo „alespoň“ do určité míry o vojenský cíl, kdy chtěl ultrasunnitský ISIS zabít co nejvíce kadetů irácké armády patřících k druhé větvi islámu, k šíitům.

Ovšem z hlediska brutality provedení je útok Hamásu nejvíce personalizovaným teroristickým útokem proti civilistům vůbec. Provedli ho totiž konkrétní teroristé na konkrétních lidech, zatímco třeba v případě 11. září šlo především o „anonymní zabíjení“ po nárazu letadel a následné explozi. Letošní 7. říjen tak bezpochyby představuje i přelomový moment vývoje terorismu jako takového.

Ponechme nyní stranou podrobný rozbor odpovědnosti za to, že izraelský bezpečnostní a vojenský systém tak šokujícím způsobem selhaly. I když objektivní politická zodpovědnost je zde jasná – nese ji politický establishment Benjamina Netanjahua, jenž s malou přestávkou vládne od roku 2009. 

Po 7. říjnu bylo nicméně jasné, že Izrael bude muset na tak bezprecedentní útok odpovědět nějakou velmi zřetelnou formou. Strategie, kterou k odpovědi zvolil – tedy obsadit pozemní operací Pásmo Gazy a konfrontovat ozbrojené členy Hamásu přímo –, byla velmi očekávaná. 

Otázky nicméně vyvolává, nakolik izraelská vláda a ozbrojené složky tento plán promyslely. Dosavadní vývoj izraelských vojenských operací a souběžný počet civilních obětí z Gazy ukazují, že celá akce svůj cíl splnit nemusí. I když lze mít pochybnosti o přesných číslech udávaných úřady kontrolovanými Hamásem, je téměř jisté, že v důsledku izraelské operace zemřely k začátku listopadu, kdy vznikal tento text, tisíce civilních obyvatel Gazy.

Rozhodně se nedomnívám, že by v izraelské strategii hrály nějakou roli plány přímé genocidy, jak lze občas slyšet. Izrael postupuje svou tradiční strategií „želené pěsti“. Ta může být z izraelského pohledu krátkodobě účinná, z dlouhodobého hlediska však skupinám typu Hamás rekrutuje příznivce. 

Izraelci se o tom přesvědčili mnohokrát – nejvíce pak v jižním Libanonu v osmdesátých letech, kde podobná strategie podpořila vznik hnutí Hizballáh, izraelského nepřítele číslo dva.

 

Využít islamisty

Je paradoxní, že zárodky Hamásu kdysi Izrael toleroval ve své hře proti Organizaci pro osvobození Palestiny, vedené Jásirem Arafatem, kterou tehdy považoval za největší teroristickou hrozbu.

Hamás se zrodil z islámské charity na principu Muslimského bratrstva: stalo se tak v sedmdesátých letech právě v Pásmu Gazy. Území dnes představuje jedno z nejhustěji osídlených částí planety, vysoké procento jeho převážně chudých obyvatel pochází z rodin uprchlíků z roku 1948, kdy získání izraelské nezávislosti doprovázel mohutný palestinský exodus. Gaza se následně dostala pod kontrolu Egypta, který ale izolovanosti Gazanů spíše využíval. Nebyl jim například ochoten pomoci jako Jordánsko, kde řada z tamních palestinských uprchlíků získala občanství. Při šestidenní válce v roce 1967 Gazu obsadil Izrael. Nejprve se Gazany snažil integrovat do své ekonomiky jako levnou pracovní sílu, postupně však v něm začaly vznikat civilní izraelské osady a stupňoval se tlak bezpečnostních složek a ekonomická izolace.

Když se členové islámské charity začaly postupně ozbrojovat, Izrael tomu přinejmenším nebránil, neboť je měl v Gaze za možnou protiváhu již zmíněné nacionalistické Arafatovy OOP. Příběh palestinských islamistů tak do určité míry připomíná předchůdce Al-káidy a Tálibánu, kteří původně bojovali za americké zájmy v Afghánistánu osmdesátých let, než se stali nepřáteli USA.

Hamás, už jako oficiální hnutí, o sobě dal vědět hlavně v době mírového procesu devadesátých let, kdy ho ve shodě politicky zcela odřízli dřívější nepřátelé Izrael a Arafat. Hamás pak mírový proces sabotoval sebevražednými atentáty. 

Změnu strategie předvedl Hamás v roce 2006, kdy de facto akceptoval důsledky mírového procesu a na jejím základě vzniklou Palestinskou autonomii a kandidoval do jejího parlamentu. 

Sklidil překvapivý úspěch, což zaskočilo Arafatovu politickou stranu Fatah, Izrael a také USA. Nutno dodat, že klíčem k úspěchu Hamásu v té době už nebyl ani tak teror, ale hlavně nízká míra korupce jeho civilního, tedy sociálního a politického, křídla. Naopak Arafat vybudoval vysoce úplatný systém, který vadil velké části Palestinců, přičemž v chudším Pásmu Gazy to bylo obzvláště palčivé. Tam totiž korupce Fatahu zasahovala ty nejslabší sociální vrstvy palestinské společnosti – a sociální křídlo Hamásu je bylo schopné alespoň částečně kompenzovat. 

Hlavně pod tlakem Izraele a Američanů se obě palestinské organizace nedohodly na žádném kompromisu a obě se pokoušely převzít v Gaze moc. Načež propukla menší palestinská občanská válka, která skončila politickým rozdělením palestinského území. Západní břeh nadále ovládal a dodnes ovládá Fatah, v Gaze převzaly správu civilní složky Hamásu. 

Nedlouho poté začala v Izraeli éra Netanjahuových vlád, která tento politický dualismus Palestinců prohlubovala. A právě tato doba dotvořila Hamás do podoby, jak ho známe dnes. 

Mise splněna…

Ač pod hlavičkou jednoho hnutí, civilní i ozbrojené křídlo Hamásu postupovala obvykle značně autonomně. 

Když druhé křídlo zahájilo agresi (až do letošního října šlo hlavně o raketové útoky na Izrael), umírali při izraelských odvetách, bombardování a ostřelování i členové civilního křídla, a nejenom oni. 

Militantní křídlo, do značné míry nezávislé na politickém, naopak nebralo často na osud civilistů v Gaze ohledy a budovalo teroristickou či obrannou infrastrukturu, například tunely a odpalovací místa raket, v těsném sousedství, či dokonce přímo v podzemí obytných civilních budov nebo nemocnic. 

Objevil se tak velký rozpor přímo uvnitř hnutí – zatímco civilní křídlo Gazanům pomáhalo, to ozbrojené jich neváhalo zneužít jako živých štítů.  

Samotná síť tunelů se stala jednou z nejsofistikovanějších zbraní Hamásu. Některé, hlavně ty u egyptské hranice, byly fakticky byznysem: sloužily k pašování civilního zboží i zbraní. Jiné se budovaly čistě jako útočné, k tomu, aby se jimi dalo proniknout na izraelské území. Poslední typ – obranné – dnes Izraelce zajímá nejvíc, protože právě ty mohou v bojích přímo v zástavbě Gazy značně zkomplikovat úspěch jejich jednotek. 

Příklady z nedávné historie bojů na Blízkém východě z měst, jako je Bejrút, Mosul či Fallúdža, to jenom potvrzují. 

Začátkem listopadu se zdálo možné, že Izraelci v blízké době dobudou metropoli Gazy a většinu tamních infrastruktur militantního křídla Hamásu zničí. 

Premiér Netanjahu se pak dost možná objeví s prohlášením Vyhráli jsme!, které ovšem nemusí znamenat o moc více než výrok Mise splněna!, který přednesl americký prezident G. W. Bush po vojenském vítězství v Iráku v roce 2003. Země se totiž jen pár měsíců poté proměnila ve válčiště, z něhož povstal mimo jiné Islámský stát. Není tak vůbec vyloučené, že i v troskách Gazy se dnes formuje Hamás 2.0 – tedy v případě, že se ten první podaří vůbec zničit. 

Raději ale doufejme v nějaké lepší řešení. Jakkoli ho zatím nebyl nikdo schopen definovat.

Další články autora k tématu Blízkého východu naleznete i na jeho blogu.