Chvála šílenců. Zajímavá architektura se u nás nebuduje, ale vybojovává

Zajímavé stavební projekty se v Česku nebudují, ale vybojovávají. „Prakticky vždy, když něco u nás zajímavého vznikne, je za tím nějaký jedinec – maximálně manželská dvojice –, který to musel vybojovat navzdory všem protivenstvím,“ říká popularizátor architektury Adam Gebrian. Podle něj všechny podobné lidi spojuje to, že jsou ochotní jít hlavou proti zdi a obětovat své vizi roky života. Když se to ovšem povede, výsledek stojí opravdu za to. 

Tak jako v případě manželů Prouzových, kteří zachránili parostrojní pivovar v Lobči. Nebo manželů Smetanových, v jejichž areálu Automatických mlýnů v Pardubicích se před pár týdny otevřela veřejnosti první část. Anebo v případě Martina Svobody, který stál od počátku u budování Národní technické knihovny v Praze, jedné z nejpozoruhodnějších staveb, jež v Česku od pádu socialismu vznikla.

Pane řediteli, postavte to

Mnohdy se říká, že kvalita veřejných budov se pozná podle toho, jak si je veřejnost časem zabydlí. Adam Gebrian zase prohlašuje, že se mu líbí taková architektura, která ani sama příliš neční, ale vytváří prostředí, ve kterém je lidem dobře. Národní technická knihovna (NTK) v pražských Dejvicích splňuje obojí. Studenti si ji oblíbili takřka od prvního dne a žije to v ní i po čtrnácti letech. Jako velmi šťastný se ukázal koncept, který nechal přízemí přístupné široké veřejnosti a samotnou knihovnu i se studovnami umístil od prvního patra výše. Architekti, kteří budovu navrhovali, navíc respektovali, kudy lidé chodili přes tento prostor předtím, než tam knihovna vznikla.

„Přes ten plácek si lidé zkracovali cestu po dvou diagonálách z rohu do rohu. Architekti to vídávali z oken sousední fakulty architektury a přizpůsobili tomu čtyři vchody do přízemí budovy,“ říká ředitel NTK Martin Svoboda, který na jaře oslavil osmdesátku, ale hádali byste mu tak spíš šedesát. U budování nové Národní technické knihovny byl od prvních úvah a má velkou zásluhu na tom, že stavba neskončila žádným kompromisem, ale byla vybudována podle původního návrhu. Což je v prostředí, kde je hlavním investorem stát a do celého procesu jsou zapojeny ještě dvě univerzity, na hranici zázraku. 

Martin Svoboda přitom není ani stavař, a dokonce ani knihovník. Původní profesí je počítačový inženýr. Na počátku devadesátých let se podílel na projektu automatizace v Národní knihovně v pražském Klementinu, a když mu ředitel řekl, že „se jeho role vyčerpala“, zvažoval různé možnosti. Dal se ale přesvědčit, ať se přihlásí do konkurzu na ředitele Státní technické knihovny. Když vyhrál, řekl mu tehdejší náměstek školství Emanuel Ondráček, ať nechá chod instituce na jiných, že mnohem větším úkolem je vybudovat pro technickou knihovnu nové sídlo. „Vzal jsem to jako zadání a pustil se do toho,“ vzpomíná Martin Svoboda. 

Nejprve bylo nutné dát dohromady koncept nové knihovny. Bylo jasné, že by to zároveň měla být i knihovna pro ČVUT a VŠCHT a že má vyrůst v kampusu v Dejvicích. V roce 1998 byl schválen nový vysokoškolský zákon, na jehož základě se předával majetek vysokým školám. Pozemek, na kterém dnes knihovna stojí, se ovšem místo na školy na popud dalšího náměstka ministra školství, Josefa Průši, podařilo převést do majetku Státní technické knihovny, takže bylo kde stavět. Zbývalo vyřešit dvě další otázky – co tam postavit a za jaké peníze.

Tenhle, ne nějaký barák 

V roce 2000 byla vypsána architektonická soutěž. Pro její výsledek bylo důležité nepodcenit sestavení kvalitní poroty. Soutěž vyhrálo s výrazným odstupem tehdejší studio AK architekti autorů Romana Brychty, Adama Halíře, Václava Králíčka a Petra Leška. Ti rovnou přišli se současným konceptem veřejného prostoru v přízemí otevřeném do všech stran. Hned se objevily hlasy, jestli to není zbytečné, jestli by místo čtyř vchodů ze všech stran nebylo lepší mít jeden hlavní a podobně. 

„Kritizovali to kupodivu i někteří architekti, nicméně se nám to podařilo uhájit,“ vzpomíná Martin Svoboda. Mohl se opřít o zkušenosti, které nabral od počátku devadesátých let při cestách po zahraničních knihovnách.

Ke kolizi pak došlo při výběru projektanta budovy: soutěž vyhrála firma Helika a ta chtěla vzít projekt architektů jako ideový záměr a uzpůsobit si ho. „Tehdy jsem řekl, že ne. Že šli do soutěže s tím, že se vyprojektuje tenhle barák, a ne nějaký barák,“ vzpomíná ředitel Svoboda na situaci, která se dost vážně řešila i v právní rovině. Dopadlo to dobře.

Mezitím se jednalo také o penězích. Ministerstvo školství už v té době mělo vládní záruku na vybudování celého nového kampusu Masarykovy univerzity v Brně-Bohunicích a s dalším drahým projektem by nejspíš narazilo. Proto ministryně Petra Buzková rozhodla, že se bude stavět metodou dodavatelského úvěru. Jinými slovy: ať si peníze na realizaci sežene generální dodavatel a stát to bude splácet. 

Soutěž na stavbu vyhrála skupina Sekyra Group, na podzim 2006 se poprvé koplo do země a 9. 9. 2009 byla budova předána do plného užívání studentům a veřejnosti.

Budova byla na svou dobu a místní poměry v mnoha směrech technologicky unikátní. Zároveň je jakousi otevřenou učebnicí architektury v měřítku 1 : 1. Zvenčí jsou na ní vidět kóty ukazující výšku i obvod pláště celé knihovny. Uvnitř jsou pod stropy vidět všechny kabely. Barvy na podlahách nejsou jen tak nahodilé, je to diagram napětí v materiálu stropních desek a tak dále…

Podle Martina Svobody bylo dobré, že se od začátku znali architekti také s designéry bratry Babáky a pracovali společně i na interiéru. Ke spolupráci přizvali taktéž historika umění a kurátora Víta Havránka, který uspořádal soutěž na „Centrální umělecké dílo“. Tak vznikla další ikonická součást knihovny – kresby Dana Perjovschiho. To všechno vedlo k výsledku, jak ho již čtrnáct let zná veřejnost a především studenti. Na ty také knihovna hodně myslí, celkem je pro ně připraveno 1 200 židlí. Má individuální studovny i týmové studovny a pak samozřejmě ty velké. Na výběr čtenáři mají z více než 1,2 milionu svazků, ve veřejném prostoru je asi čtvrt milionu nejužívanějších. Otevřeno je až do druhé hodiny ranní. A komu to nestačí, ten může využít i „noční“ studovnu, která je otevřená, kdykoliv je zbytek knihovny zavřený. „Ve zkouškovém období o to bývá dost zájem, ale najdete tam studenty i na Štědrý den odpoledne,“ říká Martin Svoboda, který se svým „barákem“ už strávil více než čtvrtstoletí. A ještě nekončí. Nyní se totiž knihovna chystá na úpravy, které ještě zvýší počet míst a v jejichž rámci přibude více individuálních a skupinových studoven.

Pivovar a mlýny 

„Jeden můj kamarád říká, že v Česku je možné skoro všechno, ale jen za cenu krve. Když to ale ani tak nevzdají, nakonec se to moře rozestoupí, oni projdou a svoje dílo dokončí,“ říká Adam Gebrian s tím, že by pro náš národně-kulturní rozvoj bylo dobré, kdybychom takovým lidem tu jejich cestu trošičku umetli. Nebo na ni alespoň neházeli další klacky. Podle Gebriana by bylo hezké, pokud bychom je dovedli pochválit a povzbudit, aby viděli, že okolí jejich úsilí vidí a jejich „fušku“ a možná i krapet „šílenství“ dovede ocenit.  

Jako naprostí šílenci museli svému okolí připadat například mladí manželé architekti Jana a Pavel Prouzovi, kteří v roce 2007 koupili totální ruinu parostrojního pivovaru v obci Lobeč na Kokořínsku. První roky jen a jen opravovali, v roce 2014 byl areál otevřen veřejnosti, začalo se zde po desítkách let také vařit pivo v malém řemeslném pivovaru. Letos, po více než patnácti letech úsilí, bylo jejich snažení oceněno nejprestižnějším evropským oceněním za ochranu kulturního dědictví European Heritage Awards. Kromě prohlídky unikátní technické památky nabízejí návštěvníkům i možnost ubytování a je zde i pivovarská restaurace.

Zhruba o deset let později se do podobně šíleného projektu pustil další architekt, Lukáš Smetana. Ten už na škole založil ateliér, který se zabývá navrhováním staveb; o sobě samotném ale říká, že jej lákala spíše ta stavařská část práce než ta umělecká. Ostatně před architekturou studoval stavební průmyslovku se zaměřením na obnovování a rekonstrukce staveb.

Ateliér s názvem 111 architekti se vedle navrhování klasických staveb a rekonstrukcí začal věnovat i navrhování bioplynových stanic. A Lukáš Smetana se společníky založil firmu, která ty bioplynové stanice budovala. Na tomto podnikání vydělal nějaké peníze a rozhlížel se, jak by je investoval.

V roce 2016 se na něj obrátil přítel a pardubický architekt Zdeněk Balík, že se ve městě prodávají Automatické mlýny. „Moje první reakce byla, že nejsem ve věku, kdy bych si kupoval nějaký mlýn,“ vypráví. Moc s ním nepohnulo ani to, že je to objekt od známého architekta Josefa Gočára, sám totiž vždycky tíhl spíše k dílu jeho kolegy a zároveň rivala Pavla Janáka.

Pak ale Lukáš Smetana viděl fotku, z níž bylo patrné, že to žádný mlýn s kolem skutečně nepřipomíná. A nejvíce ho zarazila cena, tak velký areál byl v nabídce za dvacet pět milionů korun. „Hodně na mě zapůsobil Zdeněk Balík, který mi říkal, že je to v krajském městě, blízko centra, že to musí mít mnohem vyšší hodnotu, jen v tom nikdo nevidí ten potenciál,“ vzpomíná Lukáš Smetana. Nevidělo ho tehdy ani město, které areál mohlo koupit. A nejspíše ho neviděli správně ani developeři, kteří se přihlásili do veřejné soutěže.

Lukáš Smetana si zjistil, že má opuštěný areál provozní náklady asi 350 tisíc měsíčně, a tak nakonec se ženou napsali do obálky částku nižší, než byla ta startovací. Konkrétně nabídli lehce přes dvacet milionů (přesná suma byla přepisem data narození jejich syna). S touto sumou vyhráli a Lukáš začal okamžitě snižovat náklady.

„Zrušil jsem ochranku, protože jsem zjistil, že když tam dám světla a wi-fi, budou tam lidé chodit a pohlídá se to samo,“ říká. Šetřil také na různých poplatcích, protože objekt koupili se ženou jako fyzické osoby ve společném jmění manželů: „Říkal jsem úřadům, že je to vlastně stejné, jako kdybych měl rodinný dům s obrovskými garážemi.“

Když se chystá obnova brownfieldu (jak se opuštěným areálům říká), je to záležitost na roky. A buď můžete na celá léta areál uzavřít a platit údržbu, nebo jej částečně otevřete a pustíte do něj život. „Nejlepší je v takové chvíli spojit se s lidmi, kteří mají hodně energie i času, ale málo peněz. Tedy umělci, začínající architekti, začínající podnikatelé. Vy jim můžete dát nízký nájem a oni vám tam přinesou život,“ vysvětluje svou strategii. V areálu se objevil začínající pekař, cukrářka, zkušebny muzikantů a tak dále. Po roce a půl najednou areál generoval větší příjem, než kolik by byl ze dvou bytů na Vinohradech, které si před koupí Automatických mlýnů chtěli Smetanovi pořídit.

Úspěšný první poločas

Poměrně brzy po koupi se na manžele Smetanovy obrátili lidé z městského úřadu, kteří řešili budování vzdělávacího centra, jestli by se nedalo zřídit právě v areálu. První myšlenkou bylo umístit jej do hlavní budovy Gočárovy mlýnice, nejblíže u řeky. Jenže při tom se zjistilo, že tuto budovu nelze rekonstruovat, protože je uvnitř dřevěná a je o dost větší, než kolik povolují pro dřevostavby současné normy. „Vypadalo to, že ta budova je trochu černý Petr,“ říká Lukáš Smetana s tím, že debata o tomto domě načas zamrzla a věnovali se jiným otázkám.

V roce 2018 ale vstoupili do příběhu architekti Josef Pleskot s Ladislavem Lábusem, kteří měli pro Pardubický kraj vybudovat galerii. Původně zamýšlené prostory na zámku se k tomu nehodily, tak vymysleli, že by to mohlo být právě ve mlýnech. Pro galerie a podobné objekty navíc platí výjimky z požárních předpisů, takže by to v „Gočárovi“ šlo. Lukáš Smetana pochopil, že pokud chce, aby se z budovy co nejvíce zachovalo, je to to správné řešení.

Udělali to tak, že Smetanovi sami zadali projektovou dokumentaci pro sídlo krajské galerie, a když získali stavební povolení, prodali budovu kraji. Zároveň se zavázali, že utržené peníze investují do budování náměstí a dalšího zlepšování areálu. Obdobným způsobem postupovali i ve spolupráci s městem, které – opět podle už schváleného projektu – odstranilo jednu z budov a na jejím místě postavilo ono vzdělávací centrum podle návrhu týmu architekta Jana Šépky, doplněné o městskou galerii. Tyto prodeje s už schválenými projekty a povoleními mají jeden hlavní důvod: aby vznikl funkční celek tak, jak to Smetanovi – kteří mezitím zrekonstruovali objekt sila (podle návrhu Prokš Přikryl Architekti), jejž si ponechali – spolu s pardubickým architektem Balíkem celé naplánovali. 

Nyní se projekt dostal do pomyslného poločasu, kdy už do areálu pořízeného za dvacet milionů přišla téměř miliarda na rekonstrukce a stavební práce – a hotová je jeho kulturní část. Teď by měla přijít na řadu druhá půle, v níž se dotvoří celá čtvrť s výstavbou bytů, obchodů a kanceláří: to by také měla být ta část, na které majitelé vydělají. A po jejímž konci by mezi obyvateli nové čtvrti měli být i oni sami. Bez bláznivého nápadu koupit za dvacet milionů areál, který byl před více než sto lety postaven pro bratry Karla a Egona Winternitzovy, by na to nikdy nedošlo.

Jeden na jednoho

Ukázkovým příkladem, jak dát staré průmyslové stavbě nový kulturní obsah, je projekt Gong v ostravských Dolních Vítkovicích. Budovu bývalého plynojemu změnili architekt Josef Pleskot a investor Jan Světlík v unikátní multifunkční centrum. Poté, co byl zvon plynojemu zvednut o 1 492 centimetrů, nechal Josef Pleskot vyříznout do objektu de facto tři obří okna. Jedno za jevištěm, které symbolicky otevřelo výhled na dění v Ostravě. Druhé do stropu, které zajišťuje objektu dostatek světla. A to třetí, o délce zhruba osmdesáti metrů, jež tvoří vstup a představuje asi čtvrtinu obvodu celého pláště.

„Když jsem tam poprvé přijel, byla zima a pršelo a mě vůbec nic nenapadlo,“ vzpomínal Josef Pleskot na besedě na loňském festivalu Colours of Ostrava, který se každoročně koná právě v areálu Dolních Vítkovic. Pak přijel za dva roky znovu a do čtrnácti dnů vytvořil první návrh. „Jan Světlík si na našem setkání asi po půl hodině sroloval moje plány a strčil si je do kapsy. Myslel jsem, že je to konec, ale naopak, znamenalo to, že jsme se dohodli,“ citoval Pleskotovu vzpomínku na rychlou domluvu ve formátu jeden na jednoho týdeník Reflex. Vznikla stavba, jejíž rozpočet byl pouhých dvě stě čtyřicet milionů korun a která následně získala celou řadu tuzemských i mezinárodních ocenění.

Domluva pouze mezi čtyřma očima bývá důležitá. „Jeden z nejlepších tuzemských architektů Stanislav Fiala mi říkal, že nikdy nestaví pro skupiny, ale vždycky pro jednotlivce. Kdysi byl prý svůj návrh představit na jakémsi boardu a rozhodl se, že už to do smrti neudělá,“ zmiňuje Adam Gebrian.

Superman u Vltavy

Pokud platí, že téměř za každou mimořádnou stavbou u nás musí být vždycky nějaký zaťatý jedinec nebo případně pár, začíná se rýsovat úkol hodný skutečného supermana. Totiž prosadit a dotáhnout stavbu Vltavské filharmonie u řeky v pražských Holešovicích vedle stanice metra Vltavská, na jejíž podobu byla loni vypsána soutěž, kterou vyhrálo renomované dánské studio BIG. 

„Až bude Vltavská filharmonie hotová, stane se jednou z nejvýznamnějších moderních dominant města a jako taková může v Praze hrát mnohem větší roli než jen jí konečně dát dost velký koncertní sál. K tomuto místu se rozšíří městské centrum, protože se tam lidé budou scházet, stejně jako se dnes scházejí u Národního muzea. Ta budova bude žít od rána do noci, zdaleka nejde jen o jeden velký a několik menších sálů,“ popisoval v rozhovoru pro červencové vydání Reportéra význam této stavby architekt Josef Pleskot. 

Pleskot byl již v roce 2010 mezi zakládajícími členy spolku pro výstavbu nového koncertního sálu, loni také zasedal v porotě architektonické soutěže. 

Dlouhodobou vizí Josefa Pleskota je, že by se pražská magistrála mohla časem proměnit v unikátní městský bulvár. „Je dokonale umístěná, protože z velké části kopíruje magickou linii barokních hradeb. Nabízí výhledy, které jinde nenajdete,“ říká Josef Pleskot. Vltavská filharmonie by se tak přidala k mimořádným budovám, které tuto komunikaci lemují – Národnímu muzeu, Státní opeře nebo hlavnímu nádraží.

Dotáhnout k realizaci stavbu na tak exponovaném místě bude mimořádně komplikovaný úkol. „Nejde ani tak o náklady na výstavbu, ty budou bezpochyby vyšší, než kolik teď ukazují různé odhady. To je ovšem všude ve světě běžné,“ říká Adam Gebrian. Dovede si prý představit, že část nákladů na výstavbu i následný provoz bude ochoten dotovat jeden či více velmi movitých sponzorů.

V místě ale podle něj bude potřeba vyřešit spoustu problémů. Jak vést různé druhy dopravy, aby mohla být stavba skutečně propojena s řekou, v čemž je právě její krása. Jak řešit vztahy a spory státu, města, městské části, stavebního úřadu, místních obyvatel. „Těžko si lze asi představit komplexnější projekt. Jeho prosazení v demokratickém režimu bude extrémně náročné,“ říká popularizátor architektury Adam Gebrian. Podle něj se může z těchto důvodů projekt zpožďovat, s tím poroste cena a může poněkud ochládat původní odhodlání a zápal. Proto by Vltavská filharmonie potřebovala právě toho superhrdinu, který při proměně nejošklivější části centra Prahy v jednu z nejhezčích neumdlí.