Desaterák aneb Když Jelen slaví

V pražském jazz klubu U Staré paní je šero. 

Ondra Málek ladí basu, Martin Kasal (kterému nikdo neřekne jinak než Kása) maže kalafunou smyčec a já nervózně přešlapuju s kytarou u pódia. Na náš první koncert přišlo dvacet lidí, většinou příbuzných a pár kamarádů. Nevadí. Od prvního tónu cítíme, že se mezi námi děje něco výjimečného. Nemáme žádné plány ani velké cíle. Víme jen, že spolu chceme hrát své písničky pro co nejvíc lidí, ať už je jich dvacet, nebo dvacet tisíc. Zažívat tu chemii na pódiu a nechat se muzikou zanést, kam to půjde.

Střih. Je nás osm a máme za sebou stovky koncertů. Hodiny v dodávce, v šatnách a na pódiích nikdo nespočítá. Vydali jsme sedm alb, naše písně hrají rádia, máme dvě ceny Anděl. Spolupracovali jsme se svými vzory, potkali se s umělci, ke kterým vzhlížíme, a právě se chystáme oslavit deset let Jelena koncertem ve vyprodané O2 areně, půl hodiny od malého klubu, kde jsme začínali.

Pro mě to znamená, že se sny plní. Že když chcete a máte kolem sebe lidi se stejnou vizí a zápalem, tak to jde. Cítím velký vděk za tuhle partu kamarádů, která spolu pořád ráda hraje a cestuje po celé zemi bez ponorky a rutiny. A hlavně za všechny fanoušky, kteří vzali naše písně za své a díky kterým jsme dnes tady…