Jordan Haj: Byl jsem jediný Arab v židovské škole

Jak budeš vzpomínat na říjen roku 2023?

Jako na dobu, kdy jsem překvapil sám sebe tím, kolik silných emocí jsem věnoval dění v Izraeli.

Co je na tom překvapivého?

Kdykoliv jsem se ocitl u nějakého psychologa, řešili jsme i otázku mých projevů emocí. Věnuju se umění, takže s nimi hodně pracuju, určitě v sobě mám nadstandardní míru empatie, ale v reálném životě se mnou ani zásadní události moc nehýbou. Je ve mně jakýsi emoční chlad a nevím, jak jsem k té tvrdé skořápce přišel.

Kdy si to například uvědomuješ?

Třeba při porodu dcer. Při otcově pohřbu… Tehdy člověk čeká, že skořápka praskne, ale ne. I takové situace beru spíš s nadhledem než niterně.

Jak jsi prožíval tátův pohřeb?

To už jsem bydlel v Praze a s mámou jsem na něj letěl do Izraele. Obřad se konal ve vesnici Džudejda-Makr, kde táta kdysi vyrůstal. Já tam jen občas jezdíval grilovat maso a debatovat se strejdy a tetami, jinak jsem tam nepatřil a táta už vlastně taky ne, nicméně teď to šla oplakat celá vesnice, protože Arabové i Židé ve vesnicích na severu Izraele milují pohřby. V zástupu lidí dorazily i místní plačky, což musel být zážitek hlavně pro moji mámu…

Proč?

Máma je Češka s racionální náturou, kamennou tváří a cynismem v očích, ale i na mě působil ten pohřeb se spoustou nářku od neznámých lidí jako bizár. Táta byl před smrtí tři roky v kómatu, my ho z Česka létali navštěvovat, pozoroval jsem tu proměnu, jak se z krásného chlapa stává mumie – a teď jsem ho viděl mrtvého ve strejdově domě. Bylo mi smutno, ale velkou část následujícího obřadu jsem zaspal. Možná mě unavil stres, nevím, každopádně lehl jsem si tam na gauč a usnul. 

A jak vypadala tvoje emoční reakce na současné dění v Izraeli?

Skořápka se rozbila napadrť. Najednou jsem naopak spát vůbec nemohl a od sedmého října probděl spoustu nocí. Okamžitě jsem se spojil s rodinou nebo s kamarády v kibucech, vyzvídal, co se děje, a jejich reakce mě ohromily.

Víc ty od Arabů, nebo od Židů?

Židovští kamarádi byli zdecimovaní, to se dalo čekat. Zajímavější byla reakce ze strany arabských příbuzných – protože já si už dávno zvykl, že Arabové útoky na Izrael bagatelizují. Kdykoli dřív jsem volal rodině, co tady vidíme ve zprávách za hrůzy, měli se tendenci uchechtnout a tvrdit, že média zveličují a nic až tak strašného se neděje. 

Co je k tomu postoji vede?

Na izraelské Araby se zaprvé hrnou informace z jiných kanálů než na nás, přes arabská média nebo častěji přes podvratný internetový proud výkřiků, jak je všechno jinak, než tvrdí novináři. A zadruhé podle mě Arabové bagatelizují útoky na Izrael taky z toho důvodu, aby nějak sami pro sebe omluvili ty druhé Araby, kteří žijí za hranicemi dejme tomu v Gaze a útočí i na ně; na vlastní lidi… Asi proto jsem se vždycky dočkal zlehčujících reakcí, ale ty teď najednou nenastaly. Když jsem zavolal rodině, slyšel jsem zaskočené, vystrašené lidi. Tohle je vážné. 

Stěhování do Arábie

Co víš o historii své arabské části rodiny?

Až do tátovy generace byla čistě vesnická, neřkuli primitivní. Mé příjmení je Hossein Haj a druhá část naší rodiny se jmenuje Abu Shanab – tohle jsou mí nejbližší příbuzní. Traduje se, že koncem devatenáctého století přivandrovali na sever dnešního Izraele dva kriminálníci nejspíš z Libanonu. Neuváděli svá jména, ale jeden souhlasil s tím, ať mu říkají třeba Hossein, což je v překladu dobrý a pěkný člověk. Druhý byl trochu nevrlejší a mlčel, tak ho ostatní pojmenovali Abu Shanab, Otec kníru.

Měl výrazný knír?

Zjevně. Tihle dva bratři se usadili kousek od města Akka, kde jsem mnohem později bydlel i já.

A co jméno Haj?

Kdosi z mých předků šel pouť do Mekky, díky čemuž dostal ještě tohle přízvisko.

Byli to silně věřící muslimové?

Až do tátovy generace jo.

Jaký byl táta ročník?

Padesátý třetí. Tím pádem dospíval v sedmdesátých letech, kdy mohla část mladých izraelských Arabů odejít na studia do Evropy – zvlášť do té východní, protože to dotovali komunisté. Táta se dostal na medicínu v Praze, ale abych nepředbíhal – děda s babičkou měli sedm dětí, samé syny, z nichž pět se dožilo dospělosti. Pokud vím, děda na ně byl tvrdý. Kluci měli rebelské povahy a on například nejstaršího tak dlouho zavíral do sudu, až tenhle strejda jednoho dne odešel do Ameriky, ze které se už nevrátil. Zásadní je, že ze všech synů vyrostli prudce inteligentní chlapi s dobrým srdcem: architekt, lékař, chemik, ajťák, stavební inženýr.

Jak si tenhle zázrak vysvětluješ?

Do jisté míry o zázrak jde, protože je ke studiu nikdo nevedl, a i kdyby jo, ve vesnických školách se učilo počítat do deseti. Měli ale štěstí na dobu, do které se narodili. Byli první generací arabských venkovanů, která dostala možnost vystudovat vysokou. 

Na základě čeho je tam přijali?

V Izraeli se počítá s tím, že mezi Araby i Židy fungují komunity žijící podle striktních pravidel, které dětem neumožní plnohodnotně se rozvíjet. Můžeš se narodit do rodiny, kde ti řeknou, ať trháš olivy a držíš zobák, nikoho nezajímá, na co máš talent. A proto existuje systém psychometrických testů. Jakmile dosáhneš plnoletosti, můžeš přijít k takovému testu, ačkoli jsi předtím nevychodil ani základku. Pokud ho zvládneš, máš šanci dostat se na univerzitu, což byl případ táty a jeho sourozenců. Díky tomu se naše rodina během jediné generace přesunula do úplně jiné sociální i kulturní vrstvy. 

Kolik tvých strejdů zůstalo dodnes v Izraeli?

Už jen dva. Yassir a hlavně Barakat, ten drží celou naši rodinu pohromadě a všechno tam za nás ostatní řeší. Až budu potřebovat vědět, kdo vlastně bydlí v mém tamním bytě, kolik platí nájem, jestli je to pojištěné a kde najdu věci po tátovi, odpověď bude znát jediný člověk, strejda Barakat. Velkej a úspěšnej chlap, co postavil mnoho domů, má čtyři děti, krásně se obléká, vždycky voní, nezamindrákovanej, úžasnej… Ač z chudých poměrů, vzal si bohatou ženu z právnické rodiny a s jejím majetkem založil stavařské impérium, což bylo v arabském světě neobvyklé, hodně emancipované a zápaďácké. 

A tvůj táta si vzal Češku!

Navíc z arabského pohledu dost drzou Češku, která na oslavách říkala, co si o ostatních myslí, čímž je konsternovala. Nicméně táta za ní stál a svým obrovským úsměvem negativní energie vždycky nějak rozpustil.

Bylo by možné, aby si vzali Židovky?

Pokud by to někdo z Arabů udělal, tak tihle bratři. Je jen náhoda, že se to nestalo.

Ale děda by jim asi nepožehnal.

Tihle kluci měli svého tátu do jisté míry v úctě, ale zároveň jeho názorům na svět nevěnovali pozornost. Děda měl v ruce korálky, na hlavě arabskou čepičku, seděl na zemi a buď se modlil, nebo měl na všechno kecy, které jeho synové velkoryse ignorovali. Byli to mladí a usměvaví chlapi, co už žili jinak. Studovali v Tel Avivu, pili whisky, v těch sedmdesátých letech to byli levičáci cheguevarovského typu, úplně osvobození od náboženství. Nosili zvonáče, vypadali jako Travolta, letěly na ně holky.

Jak přesně to měli s tím náboženstvím?

Neříkám, že zakládali hnutí ateistických Arabů, ale zařídili si život po svém. Když jeli navštívit rodiče, nejspíš si sundali zvonáče a nemluvili o mejdanech, o svátcích tátu s mámou klidně doprovodili i do mešity, ale sami to neprožívali. Po víkendu se vraceli do moderního Tel Avivu, kde navazovali celoživotní přátelství s Araby, křesťany i levicově smýšlejícími Židy, a právě tohle jsou Izraelci, které opěvuju. Srdeční, přemýšliví, velkorysí, vtipní. I když mezi sebou vedli bouřlivé debaty, snažili se o vzájemné pochopení.

Jak táta a strejdové vnímali izraelskou politiku?

Kriticky. Zároveň ale věděli, že i jako Arabové mají v Izraeli šanci na dobrý život v relativně demokratickém a dobře prosperujícím kapitalistickém státě. Oni pochopitelně volili a dodnes volí levici, ale ne kvůli ekonomice. Tam jde vyloženě o to, že kladou důraz na lidská práva, chtějí pro Araby co největší zrovnoprávnění, a o tom všem při grilovačkách vždycky horlivě diskutovali. 

Zkusíš mi popsat, jak jsi dětskýma očima vnímal takovou diskusi u grilování, když ti bylo třeba jedenáct?

Můžu, ale v jedenácti jsem ještě neseděl s dospělými u stolu – někde opodál jsem si hrál na Michaela Jacksona. Popíšu ti grilovačku z doby, kdy mi bylo třeba patnáct, chceš?

Víš co? Až za chvíli. Zatím vůbec nevím, s čím jsi do Izraele přijel a jak na tebe působil. 

Až do deseti jsem žil na sídlišti v Karlových Varech a ohledně Izraele skoro nic netušil. Při vědomí toho, že je táta Arab, jsem spolužákům na základce líčil, jak se mezi třetí a čtvrtou třídou odstěhuju do Arábie. Přistáli jsme v Izraeli, kde mě táta z pochopitelných důvodů nedal do školy arabské (kde by moji dicapriovskou hlavičku s mikádem nejspíš spolužáci rychle omlátili o topení), ale do židovské. 

Byl jsi hodně zmatený?

Musel jsem se zorientovat. Co se to učím za jazyk? Aha, hebrejštinu. Hebrejsky mluví Židé a já jsem Arab v židovské škole. 

Jak ses na izraelské základce cítil?

Nenáviděl jsem to tam.

Šikanoval tě někdo?

To ne, na to byli mí spolužáci ve městě Akko příliš hloupí. Úplně jim možná nedocházelo, že jsem Arab, když nemluvím arabsky, ale hebrejsky. Spíš mě brali jako exota, a navíc já jsem svou náturou nešikanovatelnej.

Jak to myslíš?

Odjakživa veřejně pojmenovávám problémy. Nebrečím v soukromí a nemám pocit, že mě svět neposlouchá, naopak. Vždycky jsem to bral tak, že mě svět poslouchat musí a že všechny zajímám, dodnes tím asi jsem pro spoustu lidí nesnesitelnej… Na té základce byl kluk, který měl mikádo jako já, fešák s čelenkou ve vlasech. Špatně snášel, že má najednou konkurenci. Chtěl rivala zastrašit, tak se připlížil zezadu a ustřihl mi pramínek vlasů. V tu chvíli jsem ho čapnul za ruku a vláčel za zmatenou ředitelkou, na kterou jsem spustil, ať zavolá jeho i mým rodičům a klidně rovnou i policii, protože se mě ten borec pokusil šikanovat a já nechci mít zkaženej život… Chápeš? Byl jsem opak kluka, který dostane pár facek a opláče to na záchodě.

Jak jsi vnímal fakt, že najednou žiješ ve velmi bouřlivém regionu?

Děti si zvyknou. Mě Izrael od první chvíle bavil a fascinoval, protože nejsem introvert a nebojím se nových lidí, nové kultury ani nového jazyka. Vzpomínám, jak mě třeba nadchl svátek Purim, během kterého chodily všechny děti v nádherných maskách a kostýmech; to bylo geniální, v Česku se nic podobného nedělo! Čili já Izrael vždycky miloval, a aby ne – i on ke mně byl hodnej.

Miloval jsi ho, i když třeba sirény houkaly poplach?

To jsem vnímal jako vzrůšo.

Sám ale říkáš, že základku jsi nenáviděl.

Základku a prostředí v Akku. Zatímco já se začal profilovat jako něžnější, umělečtější dítě, po Akku pobíhali přihlouplí sígři s vyraženýma zubama, co se chtěli prát, a já je sral od pohledu – oni mě taky. Ale nějak jsem to přežil a po pár letech se dostal na gympl do kibucu. Čímž se obloukem vracíme k popisu grilovačky z doby, kdy mi je dejme tomu patnáct let.

No vidíš, tak popisuj.

Jsem Arab, ale nemám s arabskou společností skoro nic společného, protože nemluvím dobře jazykem a vůbec se mě netýká islám. Studuju se samými Židy v uzavřené komunitě kibucu, což je v pohodě, protože tam se na židovství v náboženském slova smyslu neklade důraz. V kibucu se cítím jako doma.

 Vy tam nemáte hodiny náboženství?

Máme, ale nikdo po nás nechce, abychom i věřili, je to spíš historie náboženství, religionistika… V kibucu od těch patnácti let napůl i bydlím a stávám se tak součástí izraelské společnosti, která je liberální, sekulární a odsuzuje radikální chování.

Jak se ten kibuc jmenuje?

Evron. Je tam výborný gympl pro všechny ostatní kibucy na severu Izraele. Já do té komunity vlastně moc nepatřím, jsem z města, ale udělal jsem přijímačky a naši – oba lékaři – jsou ochotni platit docela dost peněz, abych tam studovat mohl.

Jak to v takovém kibucu vypadá?

Jako v ráji. Představ si několikakilometrovou plochu, kam už se nedostaneš autem, takže vlastně obrovská zahrada. V ní jídelna pro všechny a jednopatrové domečky, kde většinou žijí obyvatelé kibucu, ale v některých jsou naše učebny. Mezi těmi učebnami svobodně putujeme zahradou. Není třeba dojít na další hodinu přesně se zvoněním, nikdo nestresuje, ale maturitní výsledky jsou nejlepší v zemi, protože nás tam vyučují s velmi individuálním přístupem, který klade důraz mimo jiné na kritické myšlení nebo na umění. Všichni se navzájem známe, takže se neflákáme a děláme, co máme – je to vlastně dokonalý život. 

Rodiče tou dobou pořád bydlí ve městě Akko?

Ano. V tom starém, kdysi křižáckém, dnes napůl židovském a napůl arabském přístavu, kam se vracím jen na víkendy. Jak říkám, to město se vyznačuje jednoduššími lidmi, takže v noci buď jezdívají arabští výrostci na kolech strašit děcka Židů, nebo naopak, je tam cítit nevraživost, a tak se radši v ulicích moc nepromenuju. Riskoval bych, protože v těch patnácti nosím sukni a dlouhé vlasy.

Cože?

Plus nalakované nehty, takhle žádný jiný kluk široko daleko nevypadá. Takže o víkendu raději jedeme buď na nějakou svatbu, nebo jen pozdravit babičku, prostě grilovat.

Konečně jsme u toho!

Táta na mě kouká, jestli je opravdu nutné jet na vesnici v sukni. Máma na něj cení zuby, ať mi dá svobodu a není zaprděnej, tak pokrčí rameny. Pak už je na stole úžasně ugrilované jehněčí, pijeme pivo a někdo ze strejdů se osmělí: Co ta sukně? Začne debata, všechny děti postupně popadají na zahradě a usnou, ale my mluvíme do tří ráno. Popisuju liberální světonázor z kibucu, kde si všichni přejí mír a svobodu pro všechny, a využívám své tehdejší extravagance, abych u příbuzných posunoval limity chápání toho, co vlastně svoboda znamená.

 Jak reagují?

Někteří příbuzní mi popisují, jak je někdy těžké být Arabem v Izraeli a proč si připadají diskriminovaní. Já ty názory vnímám a později tlumočím mezi spolužáky v kibucu. Přenáším informace ze strany na stranu, přičemž na obou jsou rozumní lidé, žádní fanatici. Horlivě debatujeme, je nám hezky. V Izraeli žije spousta láskyplných a mírumilovných lidí, ochotných naslouchat protinázorům – jenom je třeba, aby získali větší sebevědomí a sílu.

Havel bohužel nejsem

Co tě na říjnových událostech zasáhlo ze všeho nejvíc?

Samozřejmě záběry z masakrů, fotky unesených Izraelců, potom i zničené Gazy. Zasáhl mě strach o příbuzné a kamarády, ale jedna věc mi láme srdce přinejmenším stejně a ta se týká nás, Čechů.

Jaká?

Ještě jednou vysvětlím, za co se považuju: jsem extrémní humanista. Například příslušnost k národu pro mě neznamená tolik jako obecná láska a víra v lidstvo – tohle je vlastně mé náboženství. V Česku podobně mluví spousta lidí, ale já v říjnu zjistil, že si část z nich vůbec nevidí do huby.

O kom teď mluvíš?

O lidech, kteří tvrdí, jak stojí na straně dobra, ale najednou volají po smazání Gazy z povrchu zemského. Prý humanisté! Nevadí jim, že i mezi Palestinci je spousta dětí, žen, nevinných a obyčejných lidí. 

Kolik takových jestřábů ve svém okolí máš?

V říjnu jsem ten postoj zaznamenával často a vlastně se ho snažím pochopit. Ano, my Češi jsme hodně izraelofilní, tak chceme ukázat podporu, což je správně. Mě ale drtí, když je ta takzvaná podpora vyjádřena něčím nenávistným, například slavením co nejtvrdší odvety. Protože odveta nebo pomsta jsou termíny, které mi znějí dost středověce. Ano, souhlasím, Izrael má právo vlítnout do Gazy a snažit se zneškodnit teroristy, ale zároveň by měl být v rámci možností opatrný a humánní. Spousta Čechů takhle zjevně nepřemýšlí a nejraději by viděli celou Gazu v troskách. Sice brečí nad jedněmi dětmi, ale svůj pláč zdůrazňují tím, že nad jinými dětmi brečet odmítají.

Z tebe léta v kibucu udělala naprostého pacifistu a hipíka?

Byl jsem takový, úplný mladý Gándhí, ale bohužel jsem tuhle svoji víru ztratil. 

Jak a kde?

Po návratu z Izraele to ze mě postupně vymlátilo Česko. 

Copak tu nežiješ rád?

Miluju to tady. Zároveň u nás ale vnímám zvláštní kombinaci chladu a nekomunikativnosti. Deprimovalo mě, když dělal deset let prezidenta člověk, který byl reklamou na buranskou aroganci a vyznačoval se naprostým nedostatkem velkorysosti a empatie ke skupinám lidí, které mu nebyly blízké. Připadalo mi, že tenhle přístup ke světu veřejně legitimizuje… 

Já bych nechal bývalého prezidenta odpočívat a všechno na něj nesváděl.

Někdejší ideály ze mě vymlátila i ta vymoženost moderní doby, kdy díky internetu dostali zdánlivě relevantní hlas v diskusích i lidé, kteří z mého pohledu nemají právo otevřít pusu. Čím dál víc mi připadalo, že už se nedokážu vyhnout spoustě krutých, nehumánních, zamindrákovaných výkřiků, a nakonec jsem se tím nechal zlomit.

V jakém smyslu? 

Ztvrdnul jsem. Stal se ze mě humanisticko-liberální extremista. Pohrdám lidmi, kteří nejsou láskyplní; kteří se nestydí za rasismus nebo xenofobii. Co si to dovolujou, proč mi kazí svět?! Přál bych si je hromadně deportovat na opuštěný ostrov co nejdál, takže se ze mě nakonec stal paradoxně stejný agresor, jako jsou oni.

Opravdu v sobě cítíš agresivitu?

Bohužel jo. V duchu vyhrožuju: Takže ty plošně nenávidíš nějakou skupinu lidí? Radši mi nechoď na oči, nebo tě ukopu, beztak si nezasloužíš žít… Od dětství jsem chtěl být Havel, ale nejsem. Ztratil jsem svou někdejší nekonečnou trpělivost a víru v to, že i na hloupých, povrchních nebo sobeckých názorech nakonec může být cosi zajímavého. Jsem militantní humanista a nechci už lidem s takovými názory věnovat ani vteřinu, což by byl například v Izraeli problém. S tamní velmi pestrou paletou názorů trpělivost mít musíš. 

Existuje možnost, že by ses někdy do Izraele na delší dobu vrátil?

Ještě před pár týdny jsme s mojí Emmou vážně uvažovali, že se jednou aspoň na pár měsíců do Tel Avivu přestěhujeme a zkusíme tam třeba něco natočit. Nebo do Paříže, kde část dospívání strávila ona. Já vlastně pořád nepřestávám snít o tom, že jednou v Izraeli začnu umělecky fungovat, jen to teď nějakou dobu bude potíž. Ale potíž by to byla i bez ohledu na konflikt – právě proto, že už nemám dost trpělivosti.

Ale s čím třeba?

V Izraeli to občas mívají těžké třeba sexuální minority – a já už bez milosti zatracuju každého, komu taková diskriminace nevadí. Jsi proti homosexuálům? Tak padej… Nechlubím se tím, spíš trápím. Dřív jsem chtěl všechny vyslechnout a myslel si, že mám dar hezky propojovat různé tábory. Teď už to neumím, protože nechci vylézat z vlastního tábora svobodných a tolerantních lidí. 

My dva izraelský problém nevyřešíme, ale stejně se musím zeptat. Co by té zemi podle tebe pomohlo?

Vezmu to z opačného konce a řeknu ti, co rozhodně nepomůže – to povrchní hlásání velkých pravd a snaha rychle shrnout řešení tak komplikované situace do jednoho hashtagu. Za sebe říkám, že se budu snažit co nejvíc toho na izraelské téma přečíst nebo naposlouchat, ale hlavně chci donekonečna upozorňovat na to, že v té oblasti umírají nevinní lidé; a jenom proto, že se někdo narodil například v Gaze, si smrt nezaslouží… Čili já bych ze všeho nejvíc dbal na to, ať zůstáváme lidští a máme soucit. Nejspíš je mým údělem, abych to opakoval donekonečna jako mantru.