Vy máte nadané dítě? To vám nezávidím

Jaká je nejmenší elementární částice? ptá se desetiletý Petr svých rodičů, když se večer scházejí všichni doma v kuchyni. Odpověď dobře zná, chce jen otestovat, zda to ví i zbytek rodiny. „Péťa nás pořád zkouší,“ poznamená o rok mladší Nela a pak odběhne s baterkou na zahradu zkontrolovat zkameněliny, které tam mají s bratrem vyskládané.

Obě děti chodí od první třídy, pátým, respektive čtvrtým rokem, na Základní školu nám. Curieových v Praze 1, která nabízí program pro nadané. Rodiče si ji nemohou vynachválit. Ovšem cesta z pražského předměstí do centra Prahy nebyla vůbec jednoduchá.

Jaderný výzkum  

Nedávno byly podzimní prázdniny a Petr s Nelou je společně s rodiči strávili v Londýně. Do města jezdí pravidelně, mají tam rodinné známé a Péťa svého nejlepšího kamaráda. S ním už má plán. Jednou budou společně pracovat v Cernu – Evropské organizaci pro jaderný výzkum se sídlem v Ženevě, kde se zabývají částicovou fyzikou. „Fyzika nás zajímá hodně, teoretická i kvantová,“ poznamenává Petr.

 „Kolikrát se stane, že příjezdy zpátky domů Péťa obrečí, protože se vrátí sem, kde je v tom zase sám. Ve škole je sice velmi spokojený a má tam i dobré kamarády, najít tu někoho se stejnými zájmy ale není jednoduché,“ dodává Petrova máma Monika Dvořáková. Rodiče doufají, že pokud se příští rok jejich syn dostane na pražské Gymnázium Jana Keplera, někoho, s kým by si sedl, tam snad potká. Obavy ovšem mají z přijímaček od organizace Cermat, protože jejich syn dělá občas chyby z nepozornosti – nebojí se, že by něco nespočítal, spíš že špatně přepíše správnou odpověď na záznamový arch.

Nela chodí ve škole o ročník níž. „Naučila se dělat hodně věcí sama, sama si hrát, protože Péťa je urputný a vyžaduje hodně pozornosti. I proto jsou dobré naše cesty do Londýna, kdy Péťa od rána do večera řeší něco se svým kamarádem a Nela nemusí s jeho pozorností tolik bojovat,“ dodává Monika s tím, že dcera chce být jednou veterinářka. „Vybírá si spíš věci, které nezajímají Péťu, aby se odlišila,“ dodává.

Držet ho dál od znalostí

Rodiče vzpomínají na jeden zásadní okamžik. „Péťa měl ve třech letech těžký úraz. Když se po čtrnácti dnech probudil z umělého spánku, doufala jsem, že první slovo bude třeba máma, ale on řekl maki, což je poloopice. To měl z těch všech svých encyklopedických knížek, které už v té době miloval,“ vypráví Monika. Tehdy jí ale ještě nedocházelo, že by syn mohl být nadprůměrně inteligentní.

Jenže po návratu z nemocnice začal mít noční můry a úraz se mu opakoval ve snech. Monika se tedy se synem vydala za psycholožkou. „Řekla mi, že to je kvůli tomu, že ho přetěžuju. Hrozně jsem to obrečela a potom jsem se snažila ho od všeho držet dál,“ vypráví. Jenže to nešlo. 

I Nela byla odmala zvídavá. Kdy ale přesně začala číst, rodiče nevědí. Zjistili to náhodou, když jí byly čtyři. Prý to před nimi tajila, protože se bála, že už jí pak nebudou chtít sami tolik číst.

V sídlištní školce, kam obě děti chodily, si rodiče vyslechli radu, že by jejich syn měl jít do školy o rok dřív, protože je hodně napřed. Předčasný nástup jim ale nedoporučila ředitelka základní školy s argumentem, že co se týče vědomostí, bývají tyto děti sice napřed, sociálně a emočně ale napřed obvykle nejsou. Takže šel Petr do školy normálně v šesti letech. A Nela taky.

Příliš velké ambice

Ptám se na další nárazy a zádrhely. „Musela jsem se naučit mlčet. Lidé totiž měli pocit, že jsem ambiciózní matka, která svého syna do učení nutí. Anebo že jsem matka, která si nenaplnila svoje kariérní sny a teď se realizuje na svých dětech. Dokonce si to mysleli i někteří naši kamarádi,“ popisuje Monika. „Ale zase chápeme, že někdy se to skutečně stává, že rodiče jsou až moc ambiciózní a svoje děti učí napřed a že je těžké tyto rodiče od sebe odlišit,“ dodává smířlivěji její muž Jaroslav.

Petrova třídní učitelka rodiče už v první třídě upozorňovala, že tyto děti mohou mít i v nízkém věku syndrom vyhoření a že jejich syn je na to bohužel adept. „Stanovuje si totiž vysoké cíle, každou svoji chybu velmi špatně nese,“ vysvětluje Monika.

U Nely, která má výbornou abstraktní představivost a byla napřed v matematice i češtině, přišel s příchodem do školy náraz. Moc se těšila, protože očekávala samé zábavné úkoly, které bude dostávat. Realita ale byla taková, že pokud shledala, že je úkol moc jednoduchý nebo nezajímavý, prostě se rozhodla ho nedělat: zbytek hodiny pak dokázala koukat z okna a na nic nereagovat. „Škola si to ale vyřešila sama, my jsme se to dozvěděli až zpětně. Za to jsem opravdu ráda, protože my doma jsme ještě nepřišli na to, jak Nelu donutit k něčemu, co dělat nechce,“ poznamenává Monika.

Komplikované bylo pro rodinu také zorientovat se, kde hledat pro děti podporu a jaké školy to vůbec s nadanými umějí. Navíc s ohledem na otázku, jak překonat past spádovosti, tedy princip, že dítě má chodit do školy v okolí bydliště. „Dnes už je to zase o trochu lepší, ale před šesti lety to bylo opravdu vyzobávání informací na různých místech. Strávila jsem nad tím rok,“ vzpomíná Monika. Jedna ředitelka jí tehdy řekla: „Vy máte nadané dítě? Tak to vám nezávidím. To vám nikdo nebude chtít pomoct. Nejlepší je mít průměrné chytré dítě.“

Nedávno volala k Dvořákům jejich známá. Chtěla poslat webové stránky, kde lze najít seznam škol podporujících nadané děti. Monika jí odvětila: „Nic takového neexistuje, mám tady excelovskou tabulku, kterou jsem si vytvořila, když jsem takové školy hledala, tu ti můžu poslat.“