Tři roky jsem žila s Toyen, říká Andrea Sedláčková, autorka její biografie

Kdybyste vyhrála jackpot v loterii, koupíte si obraz od Toyen?

Okamžitě.

A nepotkala jste sběratele, který takové plátno má, ale přitom mu na něm kdovíjak nezáleží?

Náhodou potkala. Je to jeden galerista v Paříži – vnuk první ženy Andrého Bretona, zakladatele surrealismu. Ta dáma měla malou galerii na pařížském náměstí Furstenberg, kde uspořádala Toyen v šedesátých letech výstavu. Zjistila jsem, že za to od ní dostala obraz, tak jsem napsala vnukovi. Dost se podivil, řekl, že toho mají ve skladu strašně moc a jestli mu aspoň nemůžu říct rozměr, a nakonec mi ho opravdu přinesl s větou: „Nejspíš bychom tam někde od Toyen měli mít ještě jeden, ale nevím.“

Kam vám ten obraz přinesl?

Do bytu své maminky, kde byli na stěnách Picasso, Klee, Picabia… Pochopila jsem, proč je Toyen lehce pod jejich rozlišovací úroveň, ale byla jsem nadšená. Ten obraz je obrovský, nádherný a jmenuje se Napospas jejich pohledům, což mě dojímá.

Proč?

Protože je naopak všem pohledům skrytý někde ve skladu.

Třeba by ho ten muž prodal…

Vždyť říkám – až vyhraju jackpot, určitě něco od Toyen koupím. S nějakým jejím obrazem se v Česku obchoduje každý rok, takže šance je. Třeba teď koncem listopadu se v Galerii Kodl draží obraz, ke kterému jsem taky sehnala dobrou historku.

Jak se ten obraz jmenuje?

Il’s anime – Ožívá. Na plátně je jakási zelená zvířecí bytost připomínající sovu. A sběratel Guillaume Effa si ho v šedesátých letech nadšeně koupil za sedm a půl tisíce franků. Bohužel mu nedošlo, že je jeho žena pověrčivá a nestrpí pohled na dravce. Vykřikla prý, že tenhle obraz nesmí být u nich doma ani ve skříni, tak sběratel Effa musel přemluvit Toyen, ať mu ho vymění za jiný. Já bych sovu brala hned, ale vyvolávací cena je sedm milionů a jistě se dostane na dvacet.    

Kdy vás začalo zajímat výtvarné umění?

Hned, tatínek připravoval výstavy. On to byl zpravodajec, kterého v osmašedesátém vyslali do Západního Berlína, aby vedl československé kulturní středisko. Táta výtvarné umění opravdu miloval, takže tam nechal vystavovat tehdejší významné umělce. Většina z nich mu za to věnovala obraz, a proto jsem celý život obklopena hlavně díly z šedesátých let.