Proč Česko stagnuje? Kvůli politikům, kteří se bojí vládnout

Česko v mnoha ohledech stagnuje. Se závistí sledujeme Polsko, jak se mu daří ve výstavbě dálnic, abychom si rok co rok dělali legraci z ušmudlaných několika nových kilometrů u nás. Smutně pokukujeme po Estonsku a jeho téměř zázračné digitalizaci, abychom sami i v roce 2023 obíhali úřady s papíry. Severským státům závidíme sociální systém, aniž bychom se za třicet let dokázali dohodnout alespoň na základních parametrech důchodové reformy.

Všechny tyto problémy mají jedno společné – víme, jaké zhruba máme možnosti, a známe cesty, kterými se jich dá dosáhnout. Ale nemáme politiky schopné o nich rozhodnout a svá rozhodnutí prosadit.

Dnešní politici jsou totiž spíš manažeři než vizionáři. Ovládají (tedy alespoň někteří z nich) politické řemeslo a vyznají se v politice „všedního dne“: umí napsat zákon, dohodnout ho ve sněmovně, zobchodovat ho s koaličními partnery, vědí, jak to chodí s lobbisty a jak udělat předvolební kampaň. 

Avšak jakkoli je „manažerství“ v politice potřebná vlastnost, samo o sobě nestačí.  A pokud politici nedokážou z tohoto mentálního nastavení vystoupit, nikdy nemohou prosadit skutečně systémové kroky. A nemusí jít o obří vzdušné zámky, jakým byl třeba národní plán obnovy Andreje Babiše, u něhož je na první pohled jasné, že jde jen o předvolební PR a ve skutečnosti se nedá splnit. Bohatě by však stačilo určit si nějaké priority, odůvodnit je a pak se jich držet.

Nejvíce to bije do očí při pohledu na předvolební programy stran z posledních let – jsou totiž do značné míry prakticky zaměnitelné. A to i u stran, které se vzájemně tváří jako největší rivalové. Snaží se být pro všechny a hlavně na nikoho nezapomenout: tu nadbíhají seniorům, tu rodičům, slibují dobré zdravotnictví a taky školství, infrastruktura je samozřejmě prioritou, digitalizace také, abychom ukázali, že jsme moderní, a nevynechme vědu a kulturu.