Věznice v Česku jsou drahé a neúčinné. Jak by mohly vypadat, aby změnily životy vězňů?

Nedávno jste spustili kampaň Práce za mřížemi, kterou připravila Asociace poskytovatelů adiktologických služeb. Týká se závislosti na drogách u vězňů. Proč se v kampani řeší zrovna drogy?

Z výzkumu Národního monitorovacího středisko pro drogy a závislosti jasně vyplývá, že ve věznicích se kumulují takzvaní rizikoví uživatelé a uživatelky drog. Podle Vězeňské služby bylo ve vězeňské populaci minulý rok kolem dvaasedmdesáti procent lidí závislých na drogách.

Vězení by tedy mohlo být dobrým místem, kde by se závislost dala řešit?

Přesně tak. Ale ještě je tu jeden pohled. Z různých výzkumů a rozhovorů s vězněnými a propuštěnými jasně vyplývá, že drogy hrají důležitou roli v páchání trestné činnosti. Proto je potřeba mluvit i o tom, proč tito lidé zpravidla drogy berou. Pokud začneme řešit důvody, může se snížit počet závislých, a tím pádem i počty lidí, kteří se dostanou do vězení.

Proč berou drogy?

Protože většina těchto lidí je marginalizovaná, vytlačená na okraj společnosti, pochází ze sociálně vyloučených poměrů, často jsou to lidé velmi traumatizovaní. Ze sociální psychologie víme, že už samotné sociální vyloučení je stresující a narušuje duševní zdraví. Tito lidé pak často volí strategii okamžitého úniku, což drogy nabízejí.

Vězení by mohlo nabízet různé formy podpory – terapie nebo třeba vzdělání. Prostě uvězněné připravovat na dobu, až budou znovu na svobodě. Z toho, co vím, to však v českých věznicích není běžné.

Každá věznice funguje jinak. Záleží na řediteli či ředitelce. Jeden informant (účastník výzkumných rozhovorů – pozn. red.) mi jednou řekl, že záleží, jak je vedení věznice odvážné. To znamená například to, jak moc pouští dovnitř organizace zvenku, které by tam dělaly sociální práci, nabízely programy cílené na užívání drog, programy na oddlužení a tak dále. Máme věznice otevřenější a pak ty represivnější. V těch druhých je vedení militaristicky naladěné, což znamená, že podle jejich přesvědčení má vězení sloužit k odstrašení, a proto má být co nejtvrdší.

Součástí personálu věznic jsou ale například sociální pracovnice, které mají vězňům nabízet pomoc.

Ano, každá věznice má takzvané odborné pozice, což jsou psychologové, vychovatelky, sociální pracovnice. Ale není jich dost. V praxi je třeba jedna sociální pracovnice na celou věznici, tedy i na tři sta uvězněných. Čili v podstatě nemá šanci nikomu nic nabízet, jen reaguje na ty, kdo ji sami osloví, že by chtěli ve svém životě něco změnit. Na druhou stranu, pokud je personál přetížený, nejde ani nic jiného očekávat. Navíc práce s personálem také není nikterak dobrá.

V jakém smyslu?

Práce ve vězení není snadná, ale systém se o lidi, kteří tam pracují, adekvátně nestará. Vládne tam obvykle maskulinní princip, že je to tvrdá práce a prostě se to musí vydržet. Mnoho lidí časem vyhoří, což pak samozřejmě zhoršuje i práci s odsouzenými.

Otevřená věznice

Jak konkrétně vypadá progresivní česká věznice?

Například tak, že si zřídila specializovanou část oddělenou od zbytku věznice, v níž jsou motivovaní vězni, a kromě jiného tam probíhá terapeutická práce.

A chtějí tam vězni sami od sebe?

Jak kdo, někdy je ta motivace spíš zvnějšku. Třeba když vězeň zjistí, že na tomto specializovaném oddělení máte výhody. Například, že jste v cele ve dvojici, a ne s deseti a více lidmi, což je běžné. Nebo tam mají třeba kuchyňku, kde si mohou něco uvařit. Je ale potřeba říct, že tato účelová motivace je žádoucí a je běžnou součástí terapeutické a sociální práce. Pravidelně se totiž stává, že se vnější motivace stane motivací vnitřní.

Jestli to chápu správně, takové specializované oddělení u nás ještě není moc rozšířené.

To bohužel není. Věznice tak, jak u nás dnes převážně fungují, jsou drahé, neúčinné a neefektivní. A třeba na západ od nás můžeme vidět, že mohou fungovat i úplně jinak.

Jak například?

Například existuje komunitní pojetí věznic. Teď na to existuje dokonce evropská iniciativa RESCALED, jejímž záměrem je stavět věznice tak, aby byly součástí městského prostředí a aby byly takzvaně polopropustné.

Co to znamená?

Vězni mohou chodit mimo areál věznice, neztratí kontakt s běžným světem a zároveň si mohou i zařizovat nějaké věci, například dojít na úřad nebo k lékaři. A naopak běžní lidé mohou chodit to věznice, například do kavárny nebo k holiči, které jsou v areálu věznice zřizovány jako takzvané sociální podniky, takže tam pracují odsouzení. Myšlenkou je, že je to spíš společenská instituce než vydělená budova za vysokým plotem s ostnatým drátem.

To je hodně progresivní.

To ano a je pravda, že v českém prostředí by zřejmě vyvolalo velké ohlasy, předpokládám, že zejména negativní. Ostatně Institut pro kriminologii a prevenci dělá výzkumy, z nichž vychází, že česká společnost je hodně zaměřená na trest. Je přesvědčená, že trestat je správné a že to je hlavní úkol věznic, které by tudíž měly být tvrdší a lidé by v nich měli trpět.

Co když se ale budeme bavit o násilných trestných činech. Měli by i lidé, kteří například někoho zabili, být v polopropustné věznici?

V severských zemích žádná hranice, kdo do takové věznice smí a kdo nikoli, neexistuje. Záleží vždy na potřebách daného člověka.

Jen na jeho potřebách? Nezjišťuje se, zda není nebezpečný? Nebo to, zda chce skutečně změnit svůj život?

Diagnostiku a screening tam samozřejmě dělají, aby se zjistilo, zda nejsou nebezpeční, jak moc hrozí, že utečou, ale do hlavy nakonec stejně nikomu nevidíte. V psychoterapii se říká „věřte procesu“ a na severu mají ověřené, že se lidé během toho programu opravdu dokážou vnitřně namotivovat.

Takže třeba vítkovští žháři, kteří před lety vhodili zápalné lahve do domu romské rodiny a popálili malou holčičku, by se do takového typu věznice dostali?

Kdyby se vyhodnotilo, že by to pro ně byl přínos, oni sami by tam chtěli a bylo by to zaštítěné posudky, je možné, že by se tam v tom severském systému dostali. Ale je potřeba si uvědomit, že pobyt v otevřené věznici je založen také na intenzivní práci s daným trestným činem, zvlášť když je nenávistně motivován, což pro odsouzené může být daleko nepříjemnější, než když si jednoduše „odsedí“ trest, který je má odstrašit. Ta hlavní myšlenka je ale stále stejná: vyřešit problémy lidí, protože když se to povede, rapidně se snižuje riziko páchání další trestné činnosti.

Chápu, ale zároveň i chápu, že veřejnost může mít pocit, že jim to vězení vlastně zpříjemňujete.

Zpříjemnění slouží právě jako terapie – je to nástroj, jak změnit jejich život. Pokud berete vězení jen jako místo k odstrašení, funguje to jen u lidí, u nichž je to zbytečné. To jsou případy, kdy se do vězení dostane člověk, který třeba v autě z nedbalosti někoho usmrtil. U toho ale odstrašení nepotřebujete, protože už je tak jako tak zničený z toho, co se stalo. Jenže lidé z marginalizované populace nemají co ztratit – a u nich odstrašení nefunguje, jim musíte ukázat jiné spektrum života. Samozřejmě ale platí, že všichni se zachránit nedají, na všechny to nezafunguje.

Česká televize před pár lety vysílala dokument z jedné takové progresivní české věznice, kde vězni chodili do práce mimo areál.

To bude otevřená věznice v Jiřicích, malé obci ve Středočeském kraji. To je druhý model, který je inspirovaný severskými zeměmi, ale funguje už i v Německu nebo Rakousku. Na severu Evropy je tento typ věznic opravdu někde v divočině. Ale zároveň tam mají i otevřené věznice v městských zástavbách, jak už jsem o nich mluvil.

Co přináší věznice v divočině?

Věznice mimo město jsou určené pro lidi, kteří se ve městě necítí dobře. Mohou tam chodit na procházky nebo pracovat, třeba v lese nebo v zemědělství. Oba typy věznic, mimo civilizaci i ve městě, jsou zaměřené hodně terapeuticky a je tam fokus na to, aby se lidé sami rozhodovali, kam chtějí směřovat svůj život.

Ztraceni venku

S čím se v Česku potýkají lidé, kteří vyjdou z vězení?

Dostanou peníze na cestu do místa trvalého bydliště. Někteří mají i další peníze, pokud během výkonu trestu pracovali a dokázali si něco ušetřit, ale to je v řádu maximálně několika tisícikorun. Problémy řeší všichni podobné. Pokud se nemají kam vrátit – k partnerovi, rodičům –, obvykle řeší, kde bydlet. Zrádné jsou i zmiňované drogy, protože ve věznici lidé obvykle abstinují, jelikož je složité si tam drogy sehnat. To ale neznamená, že svoji závislost vyřešili. Pokud nechodí na terapie, tak se k drogám po propuštění často vracejí.

Co dalšího řeší?

K tomu se přidává, že propuštění lidé mají obvykle špatnou zkušenost s úřady a interakce s lidmi jim dělá problémy. Další věc je stigmatizace, což je také stresující faktor. Problém je taky to, že téměř všichni vězni mají nějaký dluh a potýkají se s exekucemi. S tím se pak pojí zaměstnání. Když už si ho najdou, peníze jim strhává exekutor, takže pak spíš pracují načerno.

Kam se mohou obrátit o pomoc, když vyjdou z vězení?

Na obcích fungují sociální kurátoři, kteří by jim měli pomoct. Někde ale tato pozice není vůbec zřízená anebo je, ale buď není na celý úvazek, anebo má daný člověk na starosti i jiné skupiny obyvatel. Existují ale i neziskové organizace, které propuštěným pomáhají. Těch ale také není nikterak moc.

Potkali jsme se spolu na akci, kde se kromě kampaně Práce za mřížemi mluvilo také o funkci takzvaných case managerů. Ti dělají co?

Case manager je jeden ze způsobů, jak dát vězňům potřebnou a kontinuální podporu. Kontakt s ním můžete navázat už ve vězení a pak si ho udržet i poté, co jste propuštěná. Jedna z výhod je, že zná váš příběh, a vy ho tudíž nemusíte stále vyprávět, což je pro trestané lidi někdy těžké. S case managerem je taky šance vytvořit si důvěrný vztah, který je klíčový pro rehabilitaci a posun v životě daného klienta nebo klientky.

Zároveň jsou takoví „síťovači“? Dokážou poradit, kam a na koho se obrátit?

Ano, může vám najít služby, které potřebujete. Tedy pokud v regionu nějaké služby dostupné jsou. V projektu Práce za mřížemi se neustále potýkáme s nedostupností bydlení i dalších služeb, například služeb souvisejících s péčí o duševní zdraví. Důležité ale je, že má málo klientů a může se jim intenzivně věnovat – doprovázet je na úřady, pomoct jim opravdu s konkrétními věcmi, s nimiž si nevědí rady. A třeba jim i pomáhá vyplnit volný čas.

Jaké jsou další argumenty pro změnu podpory odsouzených a propuštěných lidí, aby se jich co nejvíc „chytlo“ a co nejméně vracelo zpátky za mříže?

Můžeme mluvit například o tom, co uvěznění stojí. Nevládní nezisková organizace České priority vyčíslila, kolik jsou společenské náklady na jednoho recidivistu, kam započítali soudní náklady, vězení, nemožnost pracovat, fakt, že neplatí daně, a tak dále. Vyšlo jim, že je to v průměru 52 milionů na jednoho recidivistu. To jsou peníze, za které byste pořídili kvalitní sociální programy na mnoho let dopředu.

Často se zmiňuje, že jsme na tom co do počtu recidivistů z evropských zemí nejhůře…

Osobně nejsem moc příznivcem vyčíslování recidivy, protože každá země ji počítá jinak a špatně se to pak srovnává. Podle mne je celkově víc vypovídající o vězeňském systému i dané společnosti počet vězňů na sto tisíc obyvatel. Think tank Prison Studies uvádí, že jsme čtvrtí nejhorší v Evropské unii, před námi je Slovensko, Maďarsko a Polsko, což je trochu příznačné. Je potřeba počet vězněných osob snížit. Přeplněnost věznic je u nás velký problém a přispívá k omezení práce s odsouzenými.