Zemřel poslední z hrdinů. Válečný veterán, který znal osobně Kubiše a Gabčíka

Je podzim roku 2022 a české velvyslanectví v Londýně získává překvapivou informaci. Od dvou britských občanů se dozvědělo, že jejich otec, který bojoval v druhé světové válce za Československo na západní frontě, oslavil 104 let.

O Ervínu Hoidovi se přitom na konci dvacátého století vědělo, ale pak se na něj zapomnělo. Prezident Václav Havel jej kdysi povýšil, jenže před zhruba patnácti lety, když mu bylo kolem devadesáti, se kontakt přerušil.

Protože se zabývám osudy zapomenutých československých veteránů a s českou ambasádou v Británii jsem v pravidelném kontaktu, chtěl jsem o Ervínu Hoidovi vědět víc. Zašel jsem tedy do archivů a zjistil, že bojoval již v bitvě o Francii v roce 1940. Letos v březnu jsem ho pak osobně navštívil. Přiznám se, že jsem vzhledem k jeho věku neměl od setkání velká očekávání – jenže to byl velký omyl. 

Z původně plánované krátké schůzky bylo nakonec víc než pět hodin. A od té doby téměř každý den komunikuji s jeho rodinou.

Už brzy to přitom bude 105 let, co se Ervín Hoida narodil. V jeho rodném listě je neuvěřitelné datum – 30. listopadu 1918. A pokud se podaří vybrat dostatečnou částku ve sbírce na Doniu na mou knihu o něm (v době uzávěrky tohoto vydání se stále vybíralo), rád bych mu ji předal k narozeninám jako dárek.

Vraťme se ovšem k jeho příběhu.

Z Ostravy

Ervín Hoida se narodil krátce po konci první světové války v Ostravě v nové Československé republice. Jeho rodina byla židovského původu, otec podnikal, ale během hospodářské krize o byznys přišel: vysokou školu tak mohl studovat pouze nejstarší ze tří bratrů, Walter. Nejmladší Ervín šel pracovat, později alespoň absolvoval odbornou školu na zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí. Byl šikovný a získal zaměstnání u prestižní pražské firmy Emil Gerstel na výrobu nábytku. To už se ale psal rok 1938 a se sílícím Hitlerovým Německem se v Evropě schylovalo k válce.

Ervínův otec Ferdinand věděl, že musí rodinu dostat do bezpečí před německými nacisty, kteří Židy pronásledovali. Jednal o vystěhování do Spojených států, Kanady i Velké Británie. Všude jej však, jak se to tehdy dělo, odmítli se sdělením, že jeho život není v ohrožení. Hledal tedy dál – jediné dva státy souhlasící s vystěhováním byly africká Uganda a Dominikánská republika.

Ferdinand Hoida vybral druhou zmíněnou zemi, ležící v Karibiku. Jenže než bylo možné byrokratický proces kolem vycestování dokončit, přišel březen 1939 a německá okupace českých zemí. Díky otcovým kontaktům se alespoň povedlo získat měsíční víza k pobytu v Itálii: tam sice vládla také diktatura, nebyla však tak násilně antisemitská jako v Německu.

Do Francie

Dvacetiletý Ervín Hoida se spolu se svými dvěma bratry a jejich manželkami vydal v květnu 1939 na jih. Přes Rakousko a přístav Terst se dostali až na západ Itálie. „Ubytovali nás v přístavu Portofinu u Janova. Měli jsme k dispozici celý dům. Cítil jsem se tam jako na prázdninách,“ vzpomíná Hoida. Prázdniny ovšem skončily s koncem platnosti studentského víza. Bylo jasné, že musí utíkat dál.

Prodaly se všechny cennosti a Ervín uplatil italské rybáře, aby ho převezli do Francie. Měl štěstí: jeho bratry při podobném útěku Francouzi zatkli. Ervín se však na rozdíl od nich dostal do přímořského města Nice a vyhledal československého konzula. „Nevěděl jsem adresu ani jak se k němu dostat. Přijel jsem proto na velké náměstí v centru Nice a začal přemýšlet, co teď. Neuměl jsem ani slovo francouzsky, tak mě napadlo jít za policajtem a zeptat se ho. Pamatuji se, jak jsem jen řekl consulat tchécoslovaque a on mi skutečně poradil a vzal mě za konzulem. Byl jsem tak hloupý. Požádat policii o pomoc, když jsem byl nelegální uprchlík. Mohl mě zatknout.“ 

Konzul mu zařídil práci, ale bezpečné to pro Ervína Hoidu coby ilegála nebylo. Konzul proto pomohl Ervínovi dostat se dál na západ do Marseille. Měl se tam přihlásit do francouzské cizinecké legie s tím, že brzy nastoupí službu ve formující se československé jednotce – mezitím už totiž v Evropě vypukla válka a Francie stála proti Německu. Ervína Hoidu v listopadu 1939 přijali jako jednoho z prvních dobrovolníků do československé armády. Brzy se k němu přidali i bratři Walter a Bruno, kteří podplatili personál francouzské věznice.

Do bojů se ovšem zapojil jen jeden z nich – a to právě Ervín. Bylo to už v roce 1940, měsíc poté, co Němci zahájili útok proti Nizozemsku, Belgii a Francii. 1. pěší pluk se ocitl na frontě. „Byla to katastrofa. Poslali nás se zbraněmi z první světové války. Puška Lebel vzor 1886 se musela nabíjet po jednom náboji. A víte, kolik jsem měl celkem k dispozici nábojů? Osm! Když jsme se poprvé setkali s Němci v boji, pochopil jsem, že nemáme šanci. Bylo to směšné. Němci na nás útočili tanky i letadly. Úplně nás rozbili. Kvůli ztrátě kuchyně jsme měli i problémy se zásobováním,“ říká Ervín Hoida.

Plechovka hrachu

Paříž brzy padla a německé jednotky se valily na jih. Porážka Francie byla na spadnutí. Mezi 17. a 18. červnem 1940 se u městečka Gien zapojila do bojů i československá jednotka. Jednalo se tehdy o poslední větší odpor před kapitulací Francie. Důležitý byl především most přes řeku Loiru, jejž bránil i tehdejší svobodník Ervín Hoida. Vzpomíná, že Čechoslováci byli kvůli zmíněné ztrátě polní kuchyně o hladu. Každý si tak musel obstarat stravu sám. 

„Němci nás bombardovali a zničili i obchod se smíšeným zbožím na konci mostu. Když se situace mírně uklidnila, šel jsem se podívat do onoho obchodu, který byl úplně prázdný. Až na jednu konzervu. Já už dva dny nejedl, tak jsem popadl konzervu a šel ji sníst. V té konzervě byl prachobyčejný hrách. Přesto to byla nejlepší konzerva v mém životě,“ říká.

Mimochodem – onen obchod funguje dodnes. V roce 2002 byl Ervínův syn Alan na dovolené ve Francii a při té příležitosti navštívil i město Gien. A zašel do obchodu zaplatit konzervu, kterou jeho otec ve válce ukradl: příběh se tehdy dostal i do francouzských médií.

Nasazení Čechoslováků v červnu 1940 nebylo ničím jiným než ústupovými boji. Panoval chaos a most, po kterém měla Hoidova jednotka přejít více na jih, zničili Francouzi o hodinu dřív, než se plánovalo. Museli tedy řeku přeplavat. Výstroj i výzbroj, zbraně a střelivo si přitom vojáci uložili do lodičky – jenže přiletěla německá letadla. „Když nálet skončil, tak lodička nikde. A já neměl boty ani pušku. Musel jsem si proto půjčit boty od jednoho padlého francouzského vojáka. Bohužel ty boty byly o dvě čísla větší a noha mi v nich plandala. Nedalo se nic dělat, měli jsme před sebou ještě dalších dvacet kilometrů pochodu. Také pušku jsem si vzal od jednoho padlého, těch mrtvých bylo v okolí opravdu hodně,“ vzpomíná. 

Ústup se ale nakonec přece jen povedl a v jihofrancouzském Sète se Ervín šťastně shledal se svými bratry. Všichni se tehdy mohli rozhodnout, kdo ve Francii demobilizuje a kdo se přesune do Anglie a bude pokračovat v aktivním boji proti nacistům. 

Bratři zůstali s manželkami a cesty všech se rozdělily.

Walter Hoida se i s ženou skrýval na farmě a v nedalekém klášteře v jedné vesnici na jihu Francie. V roce 1941 se mu zde dokonce narodil syn. Válku se štěstím přežili, po ní se nakrátko vrátil do Ostravy. Když přišel komunistický převrat, odjel do Izraele, kde dnes žijí i jeho potomci.

Bruno Hoida se snažil dostat za manželkou k francouzsko-španělským hranicím, zatklo jej však gestapo a poslalo coby československého uprchlíka na nucené práce. Jeho manželka si myslela, že zemřel, a znovu se provdala. Bruno ale válku přečkal, ve Francii se znovu oženil a žil až do své smrti v roce 1994 v Paříži.

Málem parašutista

Vraťme se k nejmladšímu z bratrů, Ervínu Hoidovi. Tomu se povedlo dostat na egyptské uhelné lodi na Britské ostrovy. Tam vzápětí skončil v nemocnici: zničené nohy z dlouhého pochodu potřebovaly rekonvalescenci. Léčba probíhala dobře a po pár týdnech byl zpátky u vojenské jednotky. V ní sloužili také Jan Kubiš a Jozef Gabčík, kteří se v květnu 1942 zapsali do dějin jako bojovníci, kteří provedli úspěšný útok na šéfa německých bezpečnostních složek a hlavu německé okupační správy v českých zemích Reinharda Heydricha.

I Ervín Hoida chtěl být nasazen v okupované vlasti. Do této služby se hlásily stovky dobrovolníků, jinak totiž českoslovenští vojáci v zásadě jen procházeli náročným výcvikem bez jasné vyhlídky, že budou bojovat. Ervín Hoida absolvoval na výbornou britský velitelský kurz, jako jednoho z nejlepších ho chválili i britští instruktoři. Poté měl nastoupit do výcviku útočného boje ve Skotsku, tedy předstupně výsadkářského kurzu. Nakonec z toho ale sešlo – a stála za tím žena. Ervín se totiž v Anglii seznámil s britskou občankou Isabel. A když vybírali dobrovolníky, které by po výcviku vysadili coby parašutisty v protektorátu, Ervín Hoida odmítl. Věděl, že se bude ženit. „Měl jsem vlastně štěstí, protože pak ti všichni kluci, co odletěli do protektorátu, zahynuli,“ říká. 

Později prošel Hoida kurzem řidičů. Řídil obrněný transportér Universal Carrier i americký tank Sherman, kterými byla později Československá samostatná obrněná brigáda vyzbrojena. Učil i další vojáky. Od října 1944 až do konce války pak všichni společně obléhali severofrancouzský přístav Dunkerque, v němž zůstala obklíčená německá jednotka. Za hrdinství v boji byl Ervín navržen na udělení Československého válečného kříže. 

Koncem května 1945 se po šesti letech vrátil do Prahy. Obrněná brigáda uspořádala v hlavním městě slavnostní přehlídku. Jak vzpomíná Ervín Hoida: „Projíždět ulicemi Prahy za doprovodu přihlížejících lidí bylo nezapomenutelné. Oslavili jsme vítězství – a pak nás doslova z Československa vyhnali.“ Jako voják ze Západu se ve vlasti, kde získávali na síle komunisté napojení na Stalinův Sovětský svaz, necítil vítán. Jeho anglická manželka navíc neuměla česky, takže brzy odjela zpátky do Británie.

Ervín se stal mechanikem pracujícím pro legendární organizaci UNRRA, zásobující válkou zničenou Evropu potravinami a sehrávající velikou roli při poválečné rekonstrukci. UNRRA se mimo jiné starala o servis aut a posílala je do Československa.

Ervín Hoida nakonec dostal povolení navštívit manželku a odjel do Británie, kde v červnu 1948 získal občanství. Práci si našel coby kreslič u společnosti vyrábějící nábytek pro velké luxusní zaoceánské cestovní lodě v Birkenheadu nedaleko Liverpoolu. Později povýšil na místo výkonného ředitele firmy vyrábějící nábytek ve Worcesteru. Do důchodu odešel v roce 1983 a hodně cestoval. „Kromě cest obytným autem jsme vždy na dva týdny jezdili na poznávací letecké zájezdy po celém světě. Procestoval jsem Kubu, Jamajku a další ostrovy v Karibiku, Indii, Šrí Lanku, Maledivy, Indonésii, Malajsii, Singapur či Hongkong. V severní Africe to pak bylo například Maroko, Tunisko či Egypt.“ Několikrát byl i v Izraeli, kde se usadili jeho rodiče, kteří přežili válku v britském internačním táboře na ostrově Mauricius. Více než dvacet příbuzných Ervína Hoidy však nacisté zavraždili ve vyhlazovacích táborech.

Česko je můj domov

Jaký má dnes Ervín Hoida vztah ke své staré vlasti? „Mám britské občanství a ve Velké Británii žiju přes osmdesát let svého života, takže se možná cítím víc jako Brit, ale Česko je můj domov. Jakmile slyším hymnu Kde domov můj, jsem dojatý. Vstávám, salutuji, zpívám. Vždy ve fotbale fandím Česku,“ dodává.

Toho, že emigroval, ovšem nelituje. „Když jsem v devadesátých letech v Praze navštívil svého frontového kamaráda Jindřicha Wolta a viděl, jak on bydlí sám, v pro mě nepředstavitelných podmínkách, byl jsem vděčný, že jsem skončil v Anglii. Kdyby nebyli komunisté, tak bych ale rád žil v Československu.“

Rodnou zemi navštívil Ervín Hoida po roce 1989 několikrát. Oblíbil si Karlovy Vary i Prahu. Vážil si prezidenta Václava Havla, který jej s dalšími veterány pozval na Pražský hrad a povýšil na majora. Jenže frontoví kamarádi postupně odešli a na Ervína Hoidu se zapomnělo. Je posledním veteránem československé jednotky, který pamatuje boje ve Francii v roce 1940, posledním členem útvaru, v němž působili Gabčík s Kubišem, a posledním mužem, jenž prošel od začátku až do konce války celou anabází Čechoslováků bojujících na západní frontě. 

Je posledním z těchto hrdinů.