Bělorusko. Začátek konce?
9. srpna 2020
Reportér 08/2020 · Číslo 72
Zvětšitfoto Profimedia.cz/Nataliya Fedosenko/TASS
Ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, je už s největší pravděpodobností jasné, že běloruský diktátor Alexandr Lukašenko vyhrál další prezidentské „volby“ a zůstává v čele země. „Volby“, nikoliv volby, protože o regulérních volbách se v Bělorusku už léta nedá vůbec hovořit.
Přesto tyhle „volby“ byly pro Lukašenka výjimečné: v týdnech jim předcházejících se proti jeho režimu zdvihla vlna nevole, jakou postsovětské Bělorusko nezažilo. Tisíce, desetitisíce lidí přicházely podpořit Lukašenkovu oponentku Světlanou Tichanovskou na její mítinky nejen v hlavním městě, ale i – a to je důležitější – v regionech. Brest, Gomel, Slonim, Grodno…
Kdo dění v postsovětském prostoru sleduje aspoň jedním okem, tomu musely obrázky z Běloruska nevyhnutelně připomínat záběry z ruských protestů v zimě 2011 a na jaře 2012. Ty tehdy, i přes obrovský náboj, skončily nezdarem, putinský režim setrvalým tlakem a systematickými represemi zašlapal protestní hnutí do země. Je možné, ba krajně pravděpodobné, že i Bělorusko nyní zažije represe. Koneckonců, nebude to poprvé, vzpomeňme události po tamních „volbách“ z prosince 2010: Lukašenko tehdy nechal pozavírat všechny protikandidáty a opoziční nálady zadusil tak efektivně, že v zemi bylo v následujících letech, co se odporu proti režimu týče, takřka úplné ticho.
Až do letoška. Až do tisícových, desetitisícových mítinků v Minsku, Brestu, Gomelu, Grodnu…
Alexandru Lukašenkovi doma vyrostla nová generace lidí. Postsovětských, nikoliv sovětských. Je jim mezi pětadvaceti a pětatřiceti a dobře vědí, co chtějí, respektive nechtějí: pokračování současného režimu.
A tak je dost možné, že i když běloruské prezidentské „volby“ z 9. srpna 2020 neznamenají konec Alexandra Lukašenka, znamenají začátek toho konce.
Podpořte Reportér sdílením článku
Je přesvědčená, že novinařina je nejvíc nejlepší zaměstnání na světě.
VÝBĚR DNE
