Má lidstvo naději na pokrok? Příznivá budoucnost je možná, když se spojí digitalizace a empatie

Minulý rok přinesl i do poklidné střední Evropy slovo válka, letos v říjnu pak přišel další horký konflikt na Blízkém východě. Ruská agrese i válka následující po krvavém teroristickém útoku na Izrael nám připomněly, že civilizace opravdu mají svůj začátek i konec. A že konec dějin předpovídaný Francisem Fukuyamou ve stejnojmenné eseji na počátku devadesátých let byl sice oslňujícím, ale jen krátkodobým zábleskem naděje. Ve skutečnosti jsme a vždy jsme byli součástí vzájemného tření hodnotových systémů, víry a kultur. 

Ruské běsy se v kombinaci s postupným probouzením z okouzlení jakousi alternativní cestou komunistické Číny staly výmluvným důkazem toho, že prostřednictvím globalizace a ekonomického pokroku nelze jen tak namíchat vítězný liberálnědemokratický koktejl svobody a respektu. Totalitní systémy totiž postupně podvazováním kreativity a výměny informací ztrácejí schopnost adaptace a inovací a tím i svou vnitřní dynamiku. Upadající legitimitu pak kompenzují vzrůstající agresivitou dovnitř i navenek. Konflikty zájmů jsou tak čím dál zjevnější a dominový efekt násilných řešení narůstá. 

Fakticky nejde o nic nového, jen je třeba si tento stav přiznat. Mezitím se západní demokracie neumí spolehlivě vypořádat s rostoucí majetkovou nerovností, ať už ve svých zemích, či vůči okolí. To vyvolává společenské pnutí uvnitř a podrážděnost a nestabilitu světa kolem. Nově nastoleným úkolem Západu je prokázat, že lze oddělit růst prosperity od spotřeby neobnovitelných zdrojů a následných dopadů na životní prostředí, to vše při zachování principů svobodné společnosti.

Položme si po této krátké inventuře otázku: Jak dál? Má lidstvo jako celek šanci na opravdový pokrok, nikoliv na posun izolovaný, propůjčený na dluh či vyválčený a zaplacený krví? Nebo je neodvratný ekologicko-katastrofický scénář?