Prst. Nejtrapnější pád v dějinách pádů

Do klubu v Třebíči jsme přijeli brzy. Normálně tak brzy nejezdíme, ale tentokrát jsme zde nehráli sami. Měli jsme předkapelu a vzhledem k tomu, že pódium bylo spíš pro jednu partu, jsme se dohodli, že my půjčíme bicí a oni nám půjčí svůj basový aparát, abychom se pohodlně vešli a nemuseli jsme při koncertu nic přestavovat. 

Přijet dřív a dovézt bubny na zvukovou zkoušku kapely Radosta ale znamenalo strávit v klubu víc času a tak trochu se nudit. Což se mi stalo osudným. Poflakoval jsem se bezcílně v klubu a prozkoumával prostor. Nakonec mě zaujala obrazovka, kde se pravidelně střídaly fotografie part, které měly v klubu ten měsíc vystoupit. Napadlo mě, že až se na obrazovce objeví fotografie naší kapely, vyfotím ji a následně pošlu veškerými komunikačními kanály a tím ještě eventuálně nalákám nějaké fanoušky, kteří nevědí, co s načatým večerem. 

Než jsem si připravil mobil a spustil fotoaparát, naše fotografie, díky který mě to napadlo, zmizela a místo ní se tam objevila úplně jiná parta. Rozhodl jsem se počkat na druhý cyklus, až se naše fotka ukáže zase. Trvalo to mnohem více času, než jsem čekal – a ve chvíli, kdy se snímek konečně objevil znovu, mi zavolala druhá část kapely s potřebou sdělit mi bezvýznamný detaily. Než hovor skončil, byl na obrazovce místo naší fotky nápis Párty a drink zdarma. 

„Třetí kolo mi neunikne,“ procedil jsem skrz zuby a připravil jsem si ten nejlepší záběr, ve kterém byla obrazovka, logo klubu, a dokonce i část bicích, který jsme přivezli. A pak to přišlo. Naše fotografie se objevila, já se posunul dozadu a tam končil schůdek ve tmě. Byla to past, kterou jsem nezaregistroval, a tak jsem prošlápl, ztratil balanc, pustil mobil a natažený prsty levý ruky jsem z vejšky zabodl do tvrdý země. Byl to snad ten nejtrapnější pád v dějinách pádů. Ještě ke všemu to příšerně bolelo. Ležel jsem tam na zemi v šeru klubu Roxy a uvědomil si, že už vím, co je propadliště dějin. 

Z obrazovky se na mě posměšně dívala kapela, v který hraju, a já cejtil, jak nejdelší prst na mé levé ruce opuchá. „Ty vole, jestli jsem si ho zlomil, tak fakt nevim, jak budu hrát,“ říkal jsem si.

Ale po otázce přišlo odhodlání nezařadit se do vtipné kroniky historek o absolutních zoufalcích. Šel jsem na záchod, tam si prst zachladil a pak jsem ho zkusil rozhýbat. Už to nebylo tak strašný. Zkusil jsem hrát na kytaru. Bolelo to, ale šlo to. 

V tu chvíli dorazil do šatny zbytek party.

„Ty cvičíš před koncertem? To to možná zahraješ líp než minule!“ řvali na mě posměšně. 

Odpověděl jsem posunkem, kterému vévodil můj oteklej prst. A dělal jakoby nic. Šlo se zvučit a hrát.