Chci, aby si Češi díky nám uvařili jako ve skvělé restauraci

„Nejíst blbě je základ.“ To je vlastně velmi jednoduchá filozofie. Když jste byl malý, bývala babička ohledně jídla přísná?

No jeje! Pracovala v krčské nemocnici v laboratoři, kde se zkoumala výživa. Doma vždycky dbala na to, abychom měli hodně ovoce a zeleniny, naopak sladkosti jsme u ní měli zakázané. Zmrzliny, lízátka? To vůbec! Myslím, že i díky tomu dodneška nejsem moc na sladké. Každopádně druhá babička byla benevolentnější. (smích) 

Co jste tedy jako malý rád jedl? Jste ročník 1990, to znamená, že v době vašeho dětství už byly stravovací možnosti v Česku přece jen širší než dejme tomu v osmdesátých letech.

Měl jsem toho rád docela dost, takovou dětskou vzpomínkou je třeba babiččina jarní kopřivová nádivka. Naopak do nějakých osmi devíti let jsem moc nejedl maso, nemohli ho do mě dostat.

Když vám bylo deset, jel jste s rodiči na dovolenou do Kanady, což pro vás, jak říkáte, byla naprosto klíčová zkušenost – alespoň co se jídla týče.

To byla. Jeli jsme tam navštívit máminu nejlepší kamarádku, která do Kanady emigrovala nedlouho před revolucí. Strávili jsme tam dva týdny, a k tomu ještě týden na Havaji a ti kamarádi nás za tu dobu protáhli spoustou skvělých podniků. Pamatuju si, že jsem ochutnal čerstvého humra, poprvé jsem taky měl sushi. Zvláštní bylo, že doma jsem byl v jídle dost konzervativní, když se šlo jíst ven, chtěl jsem zásadně do pizzerie a nikdy si nedával nic jiného než margheritu, takovou tu úplně nejjednodušší pizzu s mozzarellou a bazalkou. Ale v Kanadě se ve mně něco uvolnilo a já ochutnával úplně všechno.