Instantní štěstí

Všimni si těch vyřezávaných motýlů, to je ale paráda, viď? Na okrasný detail prastaré entomologické skříně v depozitáři přírodovědeckých sbírek Národního muzea mě upozornil jejich kurátor Lukáš Sekerka.

Skříň z tmavého exotického dřeva byla opravdu nádherná, však jsem si ji musel nejen prohlédnout, ale taky trochu osahat. Přejížděl jsem jemně prsty po motýlích mahagonových šupinkách i po vyleštěných tvarech více než sto let starého nábytku. „To už dneska nikdo nevyrobí,“ dodal Lukáš a mně došlo, že má pravdu.

Před oním stoletím byl svět velice odlišný.

V kontextu vzniku umělecky vyvedené skříně tehdy největší oříšek spočíval v sehnání kvalitního dřeva, poté už „jen“ zbývalo nechat ho opracovat šikovným řezbářem. V tom „jen“ se však ukrývá oříšek dnešní. Zatímco sehnat libovolný materiál odkudkoliv ze světa není žádný problém, těžko seženete řezbáře, který bude umět a který vůbec bude chtít takovou skříň vyrobit. Za čas investovaný do jedné jediné skříně může sestavit nábytek do několika korporátních kanceláří a vydělat si tím násobně více peněz za méně práce s takřka nulovou kreativitou za poslechu reklam v rádiu.

Zhruba v téže době, kdy jsem mluvil s Lukášem, mi zavolal kamarád Jakub z Innsbrucku, kde zrovna pobýval na stáži. „Člověče, abych tady trochu ušetřil, živím se sušeným mangem a prošlýma hermelínama. Chleba je tu příšerně drahej, jak je v tom ta lidská práce,“ šokovala mě jedna poznámka z krátkého rozhovoru.

Ne, nemyslím si, že tato forma blahobytu je hlavním problémem dnešní doby.

Tou největší potíží je v mých očích naše nedočkavost. Žijeme rychle a všechno chceme hned. Instantní štěstí, dokonalý zážitek na počkání, nejvyšší kvalitu všeho a všude, a to okamžitě a s minimálním vynaloženým úsilím, jen na dva dotyky prstu na telefonu, protože tři už jsou moc. Naše vnímání hodnoty lidské práce a kvality života se za poslední dekády skokově změnilo. Zatímco dědeček mého dědečka chodil po lesích a sháněl dřevo na zimu, aby ji rodina přečkala, jeho syn se zarputile snažil vrátit domů z války. Zatímco můj dědeček sháněl peníze na studia, moji rodiče proplouvali komunistickou nesvobodou.

A já?

Já teď momentálně řeším, zda si k snídani dopřeju dvojité espresso, flat white, anebo pro dnešek jen obyčejné cappuccino – no není to paráda?