Za Zdenou Tominovou
7. června 2020
Reportér 06/2020 · Číslo 70
Ohlédnutí za Zdenou Tominovou.
Pokaždé, když mi v posledním roce zazvonil Marek Tomin, bál jsem se telefon zvednout. Zdena na tom nebyla dobře, provázek života se jí tenčil. Tušil jsem to, a teď už to vědí všichni. Já si chci pro sebe uchovat toto: na prvním místě hlas, který hladil (představte si kouř a samet), úsměv, který věděl (ani nemusel nic říkat), a dlaně. Laskavé dlaně. Ale jak popsat jejich pohlazení? Nevím, bylo mi šest.
Moje maminka měla na konci sedmdesátých let po podpisu Charty 77 se Zdenou Tominovou dohodu. Ta dohoda bohužel nebyla tajná, a tak jsem věděl, že když mámu zavřou, Zdena se o mě postará (stejně jako by se máma postarala o její kluky).
Přemýšlel jsem o tom docela často, zvlášť když jsem zlobil a bylo mi hubováno. Takhle přísná by na mě Zdena nebyla. Určitě ne! Byl jsem o tom tak skálopevně přesvědčen, že jsem si nazlobenou Zdenu ani neuměl představit – hodnější paní jsem do té doby snad nepoznal. Pak jsem se podíval na mámu, v duchu ji převlékl do tepláků, ani mříže jsem si nemusel přimýšlet a už mi bylo ouzko. Ne, ne, tohle se mi taky nelíbilo. Zastyděl jsem se.
Ale kdo by prostě občas nechtěl vyměnit mámu, že jo?
Podpořte Reportér sdílením článku
Spisovatel, herec a muzikant z disidentské rodiny.
