Let 272

Aťák

Zvedl hlavu a otočil ji k oknu. Nebe bylo šedé a sypalo obří kusy sněhu, které vítr trhal na drobné vločky. Podle toho, jak tančily větve starého jasanu, poznal, že vítr je silnější než ráno.

Podíval se na fotky na stole a zvedl si k očím jednu s nápisem Atelier Vilímek. Táta v baretu se drží za ruku dědy – mladšího, než je teď on. Klouček a mladý muž, oba dávno po smrti, a přece měl pocit, že jsou mu pořád na dosah. Položil fotku na hromádku, kterou si pracovně pojmenoval Rodina-Praha, a třídil dál. On jako tříletý na zahradě v Senohrabech, babička se vyklání z okna, ale dědu není vidět. Ani na dalších fotkách. Otočil jednu z fotografií a četl: Senohraby 1953. No jo, to byl děda zavřenej. Vánoce 1957. Všichni kolem stromečku, i děda. Pustili ho ten rok v létě. Ale do Prahy se vrátit nesměli, ani nebylo kam. Byty v jejich domě rozdali a z dědova kina udělali sklad. Tehdy táta v noci vlekl do komory bednu plnou filmů a potom další dvě. Táta věřil, že to dlouho nevydrží a že děda znovu spustí promítačku. Usmál se na dědu na vánoční fotce. Už zase promítáme, dědo.

Rána větve do okenní tabule mu přetrhla vzpomínky. Nebe bylo téměř černé a sypalo dolů sněhové závěje.

„Možná bych měl vyrazit dřív,“ pomyslel si. Venku to bude klouzat a na letišti bude peklo. Nechtělo se mu z vytopeného bytu, taky si Igor mohl vybrat jiný čas pro návrat.

Za čtyři roky, co byl Igor pryč, přivykl samotě a byl z jeho příjezdu na rozpacích. Igor – brzy mu bude třicet, a on pořád cítí tíseň, když se s ním baví.