Odešel Krychlič

Krychlič je nesmrtelný, říkalo se. Téměř půl století dotvářel pardubický kolorit, a pokud jste ho chtěli vidět, největší šanci jste měli na nádraží, kde trávil spoustu času.

Když jsem byla malá, bála jsem se ho. Pak mě fascinoval. A před pár lety mi pootevřel dveře, pustil mě dál a já se tak dostala o něco blíž člověku, který je schovaný za specifickým vzhledem. Ukázal mi, že je uvnitř vystrašeným malým klukem, který jen touží po pozornosti a lásce. Klukem, který nechtěl být sám a volal: „Haló, tady jsem!“

Přestal pro mě být Krychličem a začal být prostě Vaškem, kamarádem, který nádherně hrál na klavír, zpíval, miloval legraci, psaní dopisů, koncerty, chození na kávu, společné večeře, poslech desek. Zároveň mě někdy uměl spolehlivě naštvat, když pořád jenom mluvil, mluvil, mluvil, nezajímalo ho, jak se mám já ani kdokoliv další.

Věděla jsem, že má občas tendenci stávat se žonglérem s příběhy a vytvářet realitu stejně, jako tvoří svůj vzhled. Jak okolí, tak i sobě prezentoval bezchybný svět podle Krychliče. I když to všichni jeho přátelé věděli, brali ho, jaký je, protože jeho inteligence všechno strčila do kapsy.

A teď je pryč. Jistota, která tady vždycky byla, zmizela. Jeho odchod mě zasáhl víc, než bych si dokázala představit. Bolí to strašně. Nicméně jeho smrt je naplněním toho, po čem toužil nejvíc. Být viděn. Nebýt šedý. Cítit lásku. Jestli Vašek odněkud sleduje, kolik emocí jeho smrt napříč republikou vyvolává a kolik lidí na něj myslí, řekl by mi: „Silvi, to ti je tak báječný. Tohle kdybych věděl, tak umřu dřív, je to báječný!“