Prochy je na tom špatně…

Znáte ten pocit, kdy se zlobíte kvůli nějaké maličkosti, aby vás vzápětí skutečný problém vrátil zpátky na zem? Tak nějak jsem se dozvěděl o střelbě na naše vojáky.

Čekali jsme, než budeme moci zahájit plánovaný výcvik příslušníků afghánské armády, ale jako obvykle to neprobíhalo úplně hladce, byli jsme trochu rozmrzelí. Což se ovšem změnilo v okamžiku, kdy veliteli zazvonil mobilní telefon: okamžitá změna v jeho obličeji naznačila, že něco není v pořádku.

„Kde se to stalo? Kdo tam byl? Haló, špatně tě slyším…“

Trvalo mi zlomek vteřiny, než jsem se adaptoval na novou situaci, oprostil se od emocí a začal si v hlavě přehrávat, co se asi stalo a jak na to reagovat.

„Kluci byli napadeni střelbou, mají tři raněné, Prochy je na tom špatně!“

Přehodil jsem si přes rameno batoh se zdravotním materiálem, dotáhl upínání na přilbě a běžel jsem k autu. Přitom jsem volal na naši ochranku venku před budovou, že budeme odjíždět.

Cesta zpět na základnu trvala pět minut. Ještě jsme si s druhým medikem stihli nahlas zopakovat, na co se soustředíme při ošetřování, a už jsme projížděli bránou základny.

Vyběhli jsme z auta a cestou na ošetřovnu se ptali, kolik je raněných. Potvrzeno, tři.Všichni byli v péči amerického chirurgického týmu a našich mediků, kteří se tou dobou nacházeli na základně.

Jen jsem se rychle doptal, kdo potřebuje výpomoc, a snažil se zorientovat. Shodil jsem batoh ze zad, položil ho na podlahu potřísněnou krví a vytáhl z něj potřebný materiál.

Následující desítky minut vyplnila pomoc raněným. Všude zněla angličtina, sem tam se někdo zeptal na něco česky.

Tomáš Procházka nás už však neslyšel…