Dlouhé a studené září roku 1989

Zkraje léta 1989 se na chodbách velvyslanectví, které sídlí v Lobkovickém paláci na dohled od Pražského Hradu, spíš jen šeptá: v oranžerii, kde sídlí konzulární oddělení, prý přebývá několik východních Němců. Přijeli v naději, že se jim přes ambasádu povede dostat do západního Německa.

Tamtamy ale pracují rychle, záhy už o těchto návštěvnících ví úplně všichni zaměstnanci včetně uklízeček a údržbářů. Co s těmi lidmi bude, je samozřejmě veliká, i když v tuhle chvíli trochu podružná otázka. Mnohem důležitější je zajistit jim jídlo a další základní potřeby. Nakupovat do československých samoobsluh chodí i příbuzní diplomatů.

Překladatelka Ivana Vlnasová pracuje tou dobou na velvyslanectví už pět let. Vlastně trochu náhodou: její „srdcovkou“ byla od střední školy francouzština, v osmašedesátém se coby osmnáctiletá dokonce dostala do Paříže. Jazyk pak chtěla studovat v Praze na filozofické fakultě, jenže jednooborově to nešlo. A tak si Ivana pořídila učebnici němčiny pro samouky, za rok se ji naučila a udělala přijímačky.

Po promoci pracovala jako vychovatelka v učilišti pro kuchařky, později učila němčinu budoucí číšníky. Až jí někdo poradil, aby si poslala přihlášku na Správu služeb diplomatickému sboru, což byla organizace spadající pod ministerstvo zahraničí (dnes se jmenuje Diplomatický servis). Ozvali se po dvou letech, na velvyslanectví SRN sháněli překladatelku a tlumočnici.

Ivana si práci rychle oblíbila. Měla ráda německé kolegy, dnes vzpomíná, že to byli samí vzdělaní, noblesní lidé. Navíc měla přístup k západoněmeckým novinám – četla Frankfurter Allgemeine Zeitung a Süddeutsche Zeitung. „Až z nich jsem se dozvěděla například to,“ vypráví, „jak probíhal poválečný odsun sudetských Němců, co to bylo za hrůzy. Byl to pro mě obrovský šok.“