ANKETA: Jaká osobní vzpomínka podle vás dobře vystihuje Rusko?

„Rusko“, řečeno napoprvé, pro mě znamená velkou pokoru, která se vleče časem. Srdce prostých mužů a žen, kteří jen pokrčí rameny, když není chléb. „Chlebušky nět,“ řeknou a přijmou úděl, i když vinu mají mocní. Když vyslovím „Rusko“ podruhé, objeví se mi tváře ruských žen, ve které lze věřit. Statečných matek nesoucích na svých bedrech všechno životaschopné. Jsou vědomé, protože – když teče vodka proudem – schovávají nože a zbraně, aby se nestala neštěstí. Když řeknu „Rusko“ potřetí, cítím vůni smažených brambor s cibulkou. Chci si nalít čaj a posedět s přáteli. Takové je ve vzpomínkách „moje Rusko“.

Zážitků mám tisíce, na Sibiři jsem strávil půl života. Nejkrásnější jsou ty z cest před dvaceti lety. Kus za Abazou mi staví kamaz, co z Ruska do Mongolska vozí benzin. Rychle sáhnu do kapsy pro lano, vyškrábu se s padesátikilovým báglem nahoru a přivážu ho k cisterně tak pevně, jak to jen jde. Pak čtyři sta kilometrů přes hory nedotčenou tajgou. Se šoférem Sergejem nadáváme na politiky, policajty, vojáky, válku, Afghánistán, Čečensko, na všechny sráče světa. Po půlnoci sjede k řece, napijeme se z ní. Nechá rozsvícená potkávací světla, na letlampě vaří čaj a hostí mě jídlem, co mu nachystala žena.

Úsměv bývá v Rusku, při kontaktu s administrativou či kontrolou u vstupu do podniků, považován za podezřelé chování. Byrokracie přece nemá nikoho bavit, a jakákoli kontrola už vůbec ne. Pozitivní přístup a úsměv jsou něco, s čím zejména armáda hlídající objekty neumí zacházet. A přesto si nikdy neodpustím tento úzus porušit, jakkoli vím, že riskuji. V jednom podniku jsem se při třetím průchodu přes stejnou patrolu v jeden den pokusil o žert. Nakonec mě zachránil ruský kolega, který vysvětlil, že jsem sice odborník, ale jak už to u Čechů – švejků bývá, bez smyslu pro důležitost armády.

Roku 2010 jsme natáčeli „Na cestě“ v ruské Karélii. Ztraceni vjeli jsme do polorozpadlé vesnice, kde se nás ujala milá pětaosmdesátiletá paní, která vyndala ze sklípku vše, co měla. Kluci řekli, že budou spát venku. „Mužiki – duraki“, pousmála se babka a uložila mě k sobě do manželské postele. Ležím tak vedle neznámé paní a po čtvrthodince se ozve zafunění: „Děvenko, spíš?“ Vstala, nalila dva panáčky, pak jsme seděly na posteli, pily vodku a já poslouchala o válce, ze které se nevrátil žádný z bratrů, o vlcích, co si přišli pro ovce, o křišťálově čisté vodě v jezeře… a svět byl docela v pořádku.