Jaký film jste viděli v životě nejvíckrát?

Kateřina Tučková, spisovatelka Autorka populární knihy Žítkovské bohyně, letos jí vyšel nový román Bílá Voda. Nejvíckrát jsem pravděpodobně viděla některou z pohádek, která se vysílá v čase Vánoc. K mým oblíbeným patří Tři veteráni a S čerty nejsou žerty. Kromě toho, že jsou vtipné, se mi na nich líbí hlavně to, že nejde o kýčovité příběhy o dobru a zlu, ale o obrazy různých lidských neřestí, které ovšem nabízejí i vlídné poselství, že ač je člověk bytostí chybující, každá chyba se dá napravit. Mezi filmy, ke kterým bych se ráda vracela opakovaně, kdybych na to měla čas, patří Adamova jablka od dánského režiséra A. T. Jensena nebo Billy Eliot od S. Daldryho, případně Černá kočka, bílý kocour Emira Kusturici.

Petr Jákl, režisér Bývalý vrcholový judista, dnes úspěšný filmař, v září má premiéru jeho velkofilm Jan Žižka. Vyjmenuju všechny filmy, které jsem v době puberty a dospívání viděl na videokazetách každý nejméně padesátkrát a dodnes je znám nazpaměť. Komando s Arnoldem, Do útoku se Stallonem, Statečné srdce, Terminátor, Predátor, Rambo, no a libovolný díl Rockyho. Občas se na to rád kouknu i dnes – zpětně mám pocit, že jsem to s tím neustálým opakováním trochu přeháněl, ale pořád tam vidím vzrušující akci, napětí a třeba u Rockyho vím, že mě coby sportovce dost motivoval k tomu, abych vyhrával.

Martin Pohl, režisér a hudebník Legendární „Řezník“ právě přišel do českých kin se svou letní komedií Párty Hárder: Summer Massacre. Devadesátkovej zombie horror Braindead – Živí mrtví od režiséra Petera Jacksona splňuje všechno to, co od filmu požaduju – je to skvěle natočený, má to úžasnej řemeslnej gore (čili speciální efekty zranění a úmrtí), a navíc je to celý strašně vtipný. Poprvý jsme ten film viděli s bratrancem asi v osmi letech náhodou v televizi a úplně nás to odrovnalo – vzpomínám, jak jsme tehdy výskali nadšením! Za sebe můžu říct, že od tý doby výskám úplně stejně pokaždý, když to zas a znovu vidim.

Tereza Matějčková, filozofka Vyučuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, píše eseje a články. Za svůj život jsem viděla celkem asi deset filmů. Zkrátka se nerada dívám na filmy, natož vícekrát. Existuje jediná výjimka. Když mi bylo asi dvanáct, děda mi pustil Přelet nad kukaččím hnízdem. Dost mě poznamenala ta směs bolesti i duchovní síly a vybavuji si, že na mě zapůsobila tato povzbudivá věta: „Nejsi o nic větší blázen než průměrný kretén, který se prochází po ulicích, a to je všechno.“ Zpětně nejsem nekritická – ten film neudělal psychiatrii dobrou službu a místy působí pubertálně. Ale poselství, že s pozicí oběti je možné se nesmířit, je velkolepé – a možná je k tomu určitá pubertálnost i zapotřebí.