Jak vnímáte letošní rok coby příslušníci „ohrožené skupiny“?

Jiří Kratochvil, spisovatel Ročník 1940. Letos získal cenu Magnesia Litera za román Liška v dámu. Protože všechno je relativní, tak to teď zvládám celkem dobře. Před padesáti lety jsem na tom býval mnohem hůř, tehdy jsem k ohrožené skupině skutečně patřil: syn politicky aktivního exulanta, synovec redaktora Svobodné Evropy, takže otravovaný Státní bezpečností. Zakázaný spisovatel a pomocný dělník. Navíc jsem věděl, že je to „na věčné časy“ a že mi tady nikdy nevyjde žádná knížka. A co nejhoršího: za sovětské okupace byla část národa (hádám, že až 40 procent) velice rychle zachvácena epidemií kolaborantství… Dnes je líp.

Jana Koubková, jazzová zpěvačka Narozena v roce 1944. Zpívá od svých šesti let, založila známý festival Vokalíza. Osobně se ohrožená necítím, ale dodržuju všechno nutné, včetně svých rituálů: ráno cvičím, zdravě jím, denně ujdu rychlou chůzí aspoň čtyři kilometry, a k tomu si dám v podvečer pár sklenek suchého bílého vína. Sleduju, co se děje nového, čtu, ale přiznávám, že špatně snáším nemožnost potkávat kolegy z kapely, přátele, publikum na koncertech a podobně. Karanténa se neustále prodlužuje, mně už se stýská, a nejvíc mi pomáhá kultura: literatura, hudba, zajímavé dokumenty… A samozřejmě, že i aktivně, jako zpěvačka, se ze sebe pořád snažím ještě něco pozitivního dostat.

Jaroslava Janáčková, literární historička Ročník 1930. Zabývá se literaturou 19. století (Božena Němcová). I díky své fantazii se ze světa pandemie utíkám domů, do rodné Borové. Je na kopci, táhnou tam silné větry z Moravy a dělají pěkný pořádek… Svou aktuální devadesátku (Kolik lidí se toho dožije? Chci si ji užít jako půlden s tátou a mámou v naší chalupě…) vidím jako žebřík – po něm je vždycky nějak možné vylézt blíže k mrakům. A tam snad pandemie nedorazí. Ale kdyby ta pandemie, kterou do detailu rozebírají nejchytřejší lidé světa, dorazila i mně na dosah, otevřela bych jí dveře dokořán. (Třeba aspoň dveře by to přežily.)

Petr Pithart, politik a historik Ročník 1941.Bývalý předseda české vlády (v rámci federace) i Senátu. Trnu o své zbylé vrstevníky, ukázněný jsem na sto procent, nepřestávám myslet na sestřičky, doktory a další. Pevně doufám, že si příště zvolíme politickou reprezentaci, která jim dokáže zajistit trvalé důstojné odměňování. Z čeho? Z bohatství inteligence, podnikavosti a improvizačních schopností tohoto národa: vždyť na začátku epidemie se podnikaví lidé třeba na vysokých školách ujali sami (bez ministerstev) vymýšlení a vyrábění, čeho bylo zemi potřeba. Dozvěděli jsme se o sobě poslední dobou tolik, že bychom se konečně mohli pohnout z marasmu politického a byrokratického. Co měli; musíme se pohnout!