Jak se vyvíjel váš pohled  na koronavirovou pandemii?

Jan Burian, písničkář Také básník, prozaik a průvodce po Islandu, Portugalsku nebo Chile. Já jsem se na to, co se dělo, díval od začátku s respektem. Neznevažoval jsem to. Ale taky si myslím, že jsem z toho nezačal zmatkovat, není to přece morová rána… Konspirační teorie beru jako inspirační. Na druhé straně mě daleko víc zděsilo, jaká duchovní lůza nám vládne a má se o nás v takové chvíli starat. Jak zmatkuje. A dokonce, že někdo lže a využívá strachu z pandemie ke svému politickému zisku, to je vrchol nemorálnosti… Já sám jsem prostě jenom víc pracoval. Jak se trochu trapně říkává: bral jsem to jako výzvu.

Tereza Krsková, lékařka Anestezioložka, pracuje na sálech a lůžkovém resuscitačním oddělení v nemocnici. V lednu jsem myslela, že ta nemoc se sem rozšířit nemůže. Pak jsem začala ošetřovat první pacienty a pochopila, že koronavirus je rea­lita. Jarní opatření mi přišla jako logický krok, a že je všichni dodržovali, jsem brala jako krásnou ukázku sounáležitosti. Vlna onemocnění pak nebyla tak masivní. Jenže v létě se to nějak zvrtlo. Lidé v mém okolí se začali tvářit, že se nic neděje, a já jsem pociťovala mírnou nervozitu… Teď, když je situace horší než na jaře, se lidé hádají a popírají existenci koronaviru, soudržnost je ta tam. Nechci nikoho strašit, nevím, co bude. Ale proč aspoň nebýt opatrný?

Barbora Osvaldová, vysokoškolská učitelka Garantka studia žurnalistiky, Institut komunikačních věd a žurnalistiky na Fakultě sociálních věd UK. Díky dceři jsem měla už v únoru dost informací. Roušku nosím, otec mých dětí jich hodně ušil na stroji po mojí babičce. Pak jsme měli roušky s nanovlákny, teď máme respirátory. Doplňuju je elegantními chirurgickými rukavicemi, a když to jde, vybírám roušku vhodnou k outfitu. Distanční výuku na jaře jsem snad zvládla a doufám, že podzimní zvládnu taky… Naštvala mě akce roušky pro seniory, bylo to nesmyslné vyhazování peněz. A taky se zapomnělo na bezdomovce. Plus ještě něco: Čím dál méně snáším borce v tramvaji a metru s rouškou frajersky na krku a lidi, co o věci nic nevědí, ale jsou a priori proti.

Marcel Procházka, hudebník Vystupuje sólově coby Marcell nebo s kapelou No Distance Paradise, vystudoval medicínu. V březnu jsme pandemii covid-19 zažili ještě v Londýně, ale pak jsme onemocnění prodělali a vzápětí se i s manželkou po třech a půl letech vrátili zpátky do Česka; mně (muzikantovi) i jí (designérce) vzal koronavirus na britských ostrovech práci. Při červnovém návratu do Prahy převládala euforie, že zlé časy jsou za námi, ale ukazuje se, že optimismus byl předčasný – že se mělo myslet na druhou vlnu a letní měsíce využít k přípravě. Obávám se, že se to nestalo, převládl zmatek a informační šum. Chyběl koncept, směr, kam se vydat, a silná vůdčí osobnost, například prezident, kterému by lidé naslouchali.