Koňská dávka motivace

Šestkový volejbal to v Česku nemá jednoduché. V létě ho na antuce v kempech a na táborech plácá kdekdo, bez zvláštního důrazu na techniku nebo pravidla létají balony nad sítí takřka nepřetržitě. Kdekdo je také, zejména co se herní taktiky týče, odborníkem (i když je fakt, že všelidová odbornost se v českém prostředí neomezuje jen na volejbal).

Když ale léto skončí, volejbal jako by byl (po)zapomenut. Návštěvnost české extraligy je až na výjimky průměrná, podobně jako její úroveň – a koneckonců i prestiž a platy hráčů a hráček. Pozor, řeč je stále o volejbalu šestkovém, nikoli o jeho mladším – a pro mnohé atraktivnějším a srozumitelnějším – volejbalu plážovém, jehož popularita se naopak neustále zvyšuje.

„Šestky“, v nichž, mimochodem, Československo v padesátých a šedesátých letech minulého století patřilo k nejlepším na planetě, prostě nejsou žádný fotbal ani hokej a bez ohledu na to, kolik rekreantů se jim v létě oddává, kvůli nim na náměstí nikdo hopsat nechodí.

Což ale naštěstí neznamená, že české volejbalové prostředí neumí vyprodukovat špičkové hráče a hráčky: jedním z nejzářnějších příkladů posledních minimálně deseti let je Helena Havelková, jednatřicetiletá volejbalistka původem z Liberce, aktuální hvězda nejvyšší ruské soutěže a jedna z nejlepších evropských smečařek současnosti.

V záloze

Základním, byť samozřejmě ne jediným předpokladem k úspěšné volejbalové kariéře je výška. S Helenou to bylo tak: jako dítě se nejdřív věnovala aerobiku, který ji i dost bavil, jenže brzy přerostla nejen všechny holky, ale i kluky v oddíle. Tím pádem neměla s kým cvičit a cítila se – jak sama říká – blbě.