Měsíc, na který nezapomenu. Příběhy z března 2020

František Kšána:

Musíme tu potvoru udolat

Začínal v rodinném řeznictví v pražském Břevnově, nyní pracuje jako hlavní řezník v obchodě Naše maso, který v Dlouhé ulici provozuje společnost Ambiente.

Moje sestra je už delší dobu nemocná s leukemií. Čeští doktoři jsou dokonalí, vždycky jí fantasticky pomůžou, ale ta potvora se čas od času stejně začne zase vracet. A teď jsme ve fázi, že jí budu muset dávat svoji vlastní kostní dřeň. Odběr byl naplánovaný na květen, věděli jsme to od února.

Odjeli jsme ještě s rodinou na hory, naštěstí to nebyla Itálie ani Rakousko. Když jsme se vrátili, už hlásili první tři pacienty s jinou bestií; koronavirem. Hned jsem byl ve střehu, protože nesmím dostat ani běžnou rýmu, aby transplantace mohla správně proběhnout. Tak jsem se domluvil s klukama z naší pracovní party, že se uklidím z první linie – z toho našeho obchodu v Dlouhé, kde to mám hrozně rád – do výrobny, kterou máme v Jenči u Prahy. Bydlím ve vesnici, která je hned vedle. Tam a zpátky je to pár kilometrů, jezdím na kole. Dohlížím na kvalitu výroby, což je součást mojí práce i v normálních časech. Protože jsme museli zavřít restaurace a propad je opravdu citelný, odvolali jsme na nějaký čas porážky a pereme se s tím, jak se dá. Vyrábíme spíš trvanlivé výrobky jako turistu a lovečák, děláme balení pro e-shopy, přemýšlíme, jak to dostat k lidem.

Snažím se být statečnej a silnej, ale když to mám říct na rovinu, bojím se dát pusu svým dětem i manželce, abych něco nechytil. Tím, že chodím do práce, se riziku vystavuju trochu víc, ale co se týče hygieny, jsme jako řezníci vydrezúrovaní. Teď navíc dezinfikujeme kliky, skoro pořád, protože viry mají rády kov, chlad a vlhkost. Na krámu v Dlouhé máme kolegu chemika a ten nám udělal speciální roztok, který rozstřikujeme na roušky.