Jaká byla vaše první letní brigáda?
4. srpna 2019
Reportér 08/2019 · Číslo 60Na anktení otázku magazínu Reportér odpovídají architektka, zpěvák, spisovatel, manažerka a scénáristka.
Imperialistický brouk
Na první brigádě jsem byla se školou někdy v padesátých letech, bylo mi asi deset. Vyslali nás na bramborové pole. Úkolem bylo najít mandelinku bramborovou, kterou prý imperialisti shodili na Československo, aby zničili komunismus. Na spodní straně listů jsme hledali tu hroznou příšeru, která byla asi čtyři milimetry velká. Nenašli jsme nic, zato jsme zadupali brambory do země. Pak přišla bouřka a paní učitelka nařídila, abychom si lehli. Bála se, že nás zasáhne blesk. Zablácení a promočení jsme se vlakem vrátili do Prahy. Maminka ze mě ještě venku všechno sundala a hnala mě rovnou do vany.
Jmelí za dvacku
Svůj vůbec první zářez do pažby kapitalismu jsem učinil coby výrobce a prodavač jmelí na tržnici ve Frýdku-Místku zhruba v deseti letech. Klasický self-made man. S kamarádem jsme naškubali zelené jmelí, já ho ve sklepě napatlal zlatou barvou, rozmíchanou v nikdyschnoucí fermeži, s kamarádem se následně pohádal, že mě v tom nechal – a odjel jsem do města. Tam jsem vybalil tovar, mrznul a postupně zjišťoval, že více než o prodej jde o žebrotu, protože dvacetikorunu mi nechávali jen lidé, kterým se mě zželelo, přičemž zakoupené jmelí nechávali ležet na skládacím stolku. To jsem se tehdy napakoval!
Ředkvičky a Stalinec
Svou první brigádu jsem zažil o prázdninách asi v roce 1980 v JZD České Meziříčí. Řekli mi: budeš jednotit ředkvičky. Netušil jsem, co to znamená. Ze rčení „v jednotě je síla“ jsem si vyvodil, že budu ředkvičky nějak posilovat. K mému zklamání jsem vyfasoval motyčku a musel okopávat. Taky jsem rovnal přepravky čerstvě sklizené cibule k vysušení před obří větrák. Bavilo mě brodit se průvanem proti vrtuli přesně tak našikmo, aby tlak fuku vyrovnával zemskou přitažlivost. Nejzajímavější však bylo prolézání kolosálního pásového traktoru Stalinec, který pomalu rezivěl na hnoji. Jako ten jejich socialismus.
Šváb versus kariéra
Na tu brigádu si pamatuji dobře, protože jsem na ni poprvé v životě viděla živého švába. Zrovna v cukrárně mne sice šváb dost nemile překvapil, ale ambice postoupit na kariérním žebříčku z pozice myčky zmrzlinových kotlů na pozici zmrzlinářky byla silnější. A kariéra to byla skutečně blesková, protože za méně než dva týdny jsem už točila zmrzlinu a prodávala ji z okénka kamarádům z Vršovic. A nadto mne za přestálé utrpení s lezoucím hmyzem kolegyně odměňovaly podpultovými Fidorkami. Psal se totiž rok 1989. Komunismu zbývalo posledních pár měsíců a mně bylo 16…
Od pole do pekárny
Jahodová, bramborová a chmelová, všechno během gymnázia. Samozřejmě vím, že kvůli ochraně práv dětí dnes něco takového není možné, ale tohle vytržení teenagerů z komfortní zóny bylo úžasné. Vítr, zima, horko, déšť. Vstávání za tmy, bolavá záda, mozoly – věci, kterým nás rodiče nedokázali vystavit, ale které je potřeba znát. Pak přišly „dospělé“ brigády ve výrobních halách u pásu. Michelská pekárna, noční směny. Po měsíci jsem nemohla spát v noci ani ve dne, zvracela jsem… Ještě dneska, když koukám na film Hranice práce Saši Uhlové, se mi navaluje. Vím, jak asi těm lidem u pásů je.
Podpořte Reportér sdílením článku
Článek byl připraven redakčním týmem magazínu Reportér