Kdy jste poprvé viděli moře?

Otužování v NDR

Šíleně jsem se tehdy těšil. Psal se rok 1967, bylo mi jedenáct a dostal jsem se k Baltu ve východním Německu. Moře bylo nádherný, ale studený, žádná velká koupačka se nekonala. I tak bych řekl, že se do mě ten pohled směrem k nekonečnému horizontu nějak zvláštně vryl. My Češi máme jako náhradu naše rozfoukané lány a zoraná pole, ale stejně tvrdím, že si občas musíme dát i opravdový mořský pohled do nekonečna, že to je důležité. Přes třicet let jezdím pravidelně do Itálie a mám pocit, že z lidí žijících na pobřeží vyzařuje zvláštní pokora jak k tomu nekonečnu, tak i k síle, která z moře vyzařuje.

Jezera v Jugoslávii

Moře jsem viděla poprvé ve svých patnácti letech, kdy jsme s celou rodinkou vyrazili za hranice do bývalé Jugoslávie. Když už jsme se blížili k pobřeží, můj otec zvolal – „děti, kochejte se, moře“. Nadšeně jsme s bráchou vyběhli z auta a já jsem hned začala plavat. Můj o čtyři roky mladší sourozenec – skeptik skupiny –, než se potopil, vodu ochutnal a prohlásil: „Toto není moře, není to slané.“ Měl pravdu. Byli jsme u Plitvických jezer. K moři jsme ale nakonec dorazili a ten pocit, poprvé se smočit ve slané vodě, a ta lehkost bytí, na to se nezapomíná.

Rumunské tango

Jako první jsem poznal ve svých dvaceti letech Černé moře v rumunské Mamaii. Jelo se přes Cestovní kancelář mládeže vlakem z Prahy, já si na zájezd vydělal při studiu coby brigádník v pražském výzkumáku Transporty Chrudim, ubytování bylo ve stanech na pláži. Více než pláž mě ale zajímaly výlety do blízkého přístavu Constanta, kde jsem poprvé viděl opravdické námořníky, navštěvoval jejich krčmy a kochal se pohledem na slunce zapadající za siluetou přístavního kasina. Ten úchvatný pohled mě inspiroval k básni, kterou později zhudebnil Petr Skoumal a nazpíval Oldřich Nový pod názvem Kasino-tango.

Dychtivost

Ještě před třetími narozeninami to bylo Černé moře – na což si ale nevzpomínám. První moře, které si pamatuji, bylo na gymnáziu, na trajektu cestou do Anglie. Zdá se to symbolické, ale neměla jsem z toho tehdy žádný hluboký zážitek a rozhodně jsem nesnila, že se chci někdy dostat na druhou stranu vlastními silami. Moje láska k mořím vznikala, zdá se, zcela nenápadně. Nikdy jsem neměla strach z hloubek, rozlehlosti a síly oceánu, a když si můžu sednout na břeh a meditovat, ta rozlehlost a síla mě naplňuje obrovskou radostí a klidem. Ještě větší radost pak mám, když se do moře můžu ponořit.