Která z vašich někdejších schopností vám dnes chybí?

Klid, naděje…

… a určitý typ zření, které by se s velkou nadsázkou dalo nazvat předvídavostí. Ne že bych věděl, co bude, ale jak se události blížily, býval jsem s určitým předstihem prostoupen příchutí (asi jako když si líznete baterie či zmrzlé kliky) toho, co se má stát. Klid se časem vytratil (nesouvisí s politikou) a naděje až letos, poněvadž barák, v němž bydlím, koupili noví majitelé, a není jisté, jestli se nebudu muset odstěhovat do parku. Kdybych si měl vybrat, co v sobě znovu nahodit – to zření bylo nejcennější. Nicméně si vystačím i s Pánkovým: Ať nastane, co nastane, věřím, že se hovno stane.

Těšení na všechno

Když jsem byl malej, tak jsem se těšil na všechno, co mám ještě před sebou. To se pochopitelně nemůže úplně vrátit, i když alespoň ozvěnu tohoto optimistického přesvědčení si chci uchovat; foukám do zbylých uhlíků v kamínkách, snažím se zahánět obavy nebo strach z věcí příštích a nepřestávám doufat, že se mi ještě někdy něco velkého povede nebo někoho výjimečného potkám… Ale zároveň: Když je čelní sklo zamlžený, můžu se už podívat i do zpětného zrcátka.

Bezpodmínečnost

Myslím samozřejmě primárně tu bezpodmínečnou lásku, kdy se na vás dítě po nějakém vašem pokusu o výchovu nazlobí, ale už za minutu na to nemyslí a zase na vás kouká těma svýma čistýma očima. Dospělý člověk ji cítí k dětem, možná k nejbližším přátelům, někdo v ni věří u Boha, ale obecně mi dospělej život okolo přijde jako něco za něco. Život bez podmínek by byl o dost jednodušší, protože člověk by třeba nemyslel na to, co komu dal, ale on mu to nějak neoplatil, prostě by se uvolnil a byl by klid. Možná proto o to lidé přicházejí, protože je to děsně naivní, jako děti. Ale jako snažím se, ne že ne.

Dychtivost

Jako malá jsem oplývala geniální schopností neomylně šlápnout do psí hromádky. Byla jsem takový mistr, že jsem to na dovolené v Bulharsku jednou zvládla čtyřikrát za den. Naši mě pokaždé jen apaticky vyprali v moři. Žasnu, že mě nevyprali hlavou dolů. Tahle schopnost mi určitě nechybí, zato bych brala zpátky dětskou dychtivost, kdy se těšíte na každý další den, na každou maličkost, jako kdyby byl život jedny nepřetržité Vánoce. Bohužel, tohle nadšení z vás vytěsní životní zkušenosti. Ale když bych si měla vybrat, tak si radši nechám zkušenosti a poctivě se budu učit radovat z maličkostí.