ANKETA: Ve kterém období jste museli žít nejskromněji?
7. srpna 2022
Reportér 08/2022 · Číslo 967. srpna 2022
Reportér 08/2022 · Číslo 96Na anketní otázku magazínu Reportér odpovídají hudebník, dvě hudebnice a spisovatel.
Lucie Redlová, písničkářka Zpěvačka z Valašského Meziříčí letos vydala album Lidová Redlová. Určitě na výšce, když jsem se přestěhovala z Valmezu na pražskou kolej Hvězda a musela vystačit s tím, co mi dali rodiče. Chodila jsem i po brigádách, ale přes týden se to kvůli škole moc nedalo a o víkendech jsem většinou jezdila domů na zkoušky s kapelou. Platby za bydlení, lítačku nebo vlak byly dané, a tak mě napadala jediná položka, na které šetřit: jídlo. Oběd v menze a na večeři párky s rohlíkem či špagety s kečupem byla normálka. Ještěže tehdy člověk skoro neznal výbornou vietnamskou kuchyni – kdyby to bylo teď a já si jednou začas nemohla dopřát pho bo, dost by to bolelo.
Martin Reiner, spisovatel a básník Autor bestselleru „Básník. Román o Ivanu Blatném“, šéf knižního nakladatelství Druhé město. Asi za časů útlého dětství, hlavně na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Otec tehdy emigroval do USA, takže nebyly žádné alimenty, my chodili do týdenní školky a máma po normální práci ještě večer uklízela v brněnském hotelu International, aby nás vůbec nějak uživila. Byli jsme chudí i na tehdejší poměry a šetřilo se tím způsobem, že se nekupovalo téměř nic, co nebylo nezbytně nutné. Třeba šunka, kterou jsem miloval, ale byl to holt výstřelek, který jsme si téměř nikdy nemohli dovolit. Prostě takovej brněnskej Charles Dickens! 🙂
Ivo Pospíšil, hudebník Hrál v kapelách DG 307 nebo Garáži, napsal knihu Příliš pozdě zemřít mladý. Narodil jsem se v roce 1952, odpověď je tedy jednoduchá. Bylo to v útlém dětství a byla to tehdy normální situace, ve které jsme byli všichni až na výjimky, o nichž jsme pouze slyšeli. Myslím, že nebylo na čem šetřit nebo přemýšlet o šetření. Přemýšlelo se o tom, jak nejlépe naložit s málem. Jsem moc rád, že jsem tím prošel, jsem moc rád, že jsem si v dospělém věku užil přepychu, který nás obklopuje, a jsem rád, že jsem dobře připravený na návrat k málu.
Eva Turnová, muzikantka a překladatelka V letech 2001 až 2015 hrála s Plastic People. Své sloupky vydává v knihách Turnový háj. Nejskromněji jsem žila kolem svých šestnácti let, hned po odchodu z domova. Léto jsme s přítelem trávili na Malé Americe, chytali jsme ryby a pekli si je na ohni. Večer jsme vždycky zašli do hospody Na Mořině, kde jsme hráli na kytaru za tlačenku a pivo. Na zimu jsme se přesunuli do Prahy a ještě se synem Laca Décziho, Vaicem, jsme si vykopali zemljanku na Jižáku u rybníka, měli tam postel a malá kamínka. Večer jsme pak obcházeli sklepy v nedalekých panelácích a z těch špatně zamčených si odnášeli různé úlovky. Prošlé lhůty lančmítů a mizerná kvalita třešňových kompotů nás nakonec dokopaly k brigádě.
Podpořte Reportér sdílením článku
Článek byl připraven redakčním týmem magazínu Reportér