Logo

Jsme Američani a žádáme o azyl

Post Image

Jsme Američani a žádáme o azyl

Play icon
22 minut
Manželé Wardovi se syny Laurencem a Normanem v Opletalově ulici v Praze 9. listopadu 1954.

foto ČTK

Je to takový neobvyklý příběh ze studené války. V Československu vládl tuhý komunismus – a právě do jeho náruče uprchli z Vídně dva američtí manželé. V USA měli potíže kvůli pletkám s komunistickým hnutím, současně azylant Herbert Ward hrál jazz, který československý režim neuznával, čehož využil milovník této hudby, mladý spisovatel Josef Škvorecký.

Hodiny ukazují krátce po desáté, je úterý 9. listopadu 1954. V zasedací místnosti Československé tiskové kanceláře v pražské Opletalově ulici se tísní desítky novinářů a fotografů – začíná tisková konference se dvěma „obyčejnými“ Američany, Herbertem a Jacqueline Wardovými.

Na tvářích těch dvou je patrná nervozita, ale couvnout se už nedá. „Milujeme svoji zem a cítíme se dobrými a poctivými Američany. Stydíme se za politiku, kterou provádí nynější americká vláda. Považujeme za svou povinnost říci všem poctivým lidem, proč se nemůžeme vrátit do USA a proč jsme požádali o azyl v ČSR,“ čte Herbert prohlášení.

V komunistickém Československu žije v té době asi čtrnáct amerických azylantů; jde o hrstku ve srovnání s těmi, kteří s nasazením života utíkají opačným směrem. Studená válka je v plném proudu a propaganda se příchodu uprchlíků z Ameriky s radostí chytá.

Jazzman a komunista

Tehdy, v listopadu 1954, si mohl mladý americký, levicově smýšlející manželský pár s dvěma malými kluky na čas oddechnout od stresu, který je provázel předchozí týdny ve Vídni. Na nátlak amerického vicekonzula byl Herbert propuštěn z tamního divadla Kosmos, kde se živil jako hudebník. Rodina se dostávala do existenčních potíží a brzy došla trpělivost i jejich bytné, která je vystěhovala poté, co dlužili dvouměsíční nájem. Přátelé se od nich odvraceli a americká ambasáda jim dala ultimátum: pasy vám prodloužíme, jedině když se neprodleně vrátíte do USA.

Jakmile se Wardovi v září 1954 usídlili v hotelu Nord v sovětském sektoru Vídně, která byla tehdy ještě rozdělena na okupační zóny stejně jako v Berlíně, začaly se šířit zprávy, že je unesli a že Herbert se zapletl do špionáže. Někdy v tu chvíli se manželé rozhodli: za pomoci přátel obtelefonovali několik lidově demokratických ambasád s žádostí o azyl, přičemž minimálně tři (maďarská, sovětská a československá) jim žádost schválily. Po „rodinné poradě“ se rozhodli azyl potvrdit československému velvyslanectví, hlavně proto, že Herbertova matka pocházela ze Slovenska.

Podpořte Reportér sdílením článku