Můj Foglar

Na foglarovkách jsem vyrůstal, měly ovšem jeden vedlejší účinek, na což jsem si opět vzpomněl, když prezident posmrtně vyznamenal Jaroslava Foglara. Šlo o to, že jsem téměř ztratil zájem o dívky. To mi vydrželo až do postpubertálního věku, takže jsem pak přemýšlel, zda na těch knížkách není něco chorobného; ze soukromého průzkumu jsem navíc zjistil, že někteří měli podobné zážitky (i když jiní nikoli).

Vyhnu se polemikám o spisovatelově homosexualitě. Osobně se kloním k názoru, že svět podnikavých hochů měl za svatý a nechtěl ho špinit ani náznakem dospělosti. Vlastně v těch chlapeckých partách z foglarovek, co se vypravují za temnými dobrodružstvími s přísným vyloučením dívek, spatřuji jakousi juniorskou obdobu kněžských řádů – žena je nástroj ďábla a odvádí muže od vyšších cílů. Pro mě bylo důležité něco jiného: na těch příbězích mě už jako kluka fascinovala temnota a na dětskou četbu vysoce nadprůměrná porce morbidity. Právě díky ní čněly foglarovky oproti jiné dětské literatuře jako maják, a za totality měly navíc příchuť zakázaného ovoce.

Je možné, že Foglar je v tom nevinně a v mém případě by z třídního rváče a grázlíka udělaly uzavřeného introvertního podivína i jiné věci. Přece se nemůžu ubránit dojmu, že pokud má dorostenec mužského pohlaví jisté predispozice, pak ho knihy bez ženského prvku, v nichž se opěvují zdravá, pružná chlapecká těla, můžou ve vývoji jemně vykolejit. Svým dětem ale v jejich četbě bránit nebudu. Ty příběhy za to stojí. A navíc: všechny moje děti jsou ženského rodu.

Autor je frontman skupiny Insania.