Popel nad zlato

Je to džungle. Ty si myslíš, že není a že jsi tady v bezpečí. Ale když si nedáš pozor, tak tady chcípneš – říká Vincent, asi čtyřicetiletý hubený indián ve flanelové košili a roztrhaných džínách. V ruce drží nedopalek těch asi nejhorších i nejdražších cigaret na světě. Přešlapuje na bahnité silnici s výrazem zkušeného lovce, ale po pár doušcích místní whisky už začíná být konverzace nemožná.

Je půlka června a v severní Britské Kolumbii vrcholí léto. Divočinu se stromy výškou přesahujícími evropské chápaní lesa protíná jen pár těžařských prašných cest. Nekonečné lesy se táhnou stovky kilometrů až k Pacifiku. V půlce června zde ovšem nevrcholí jen léto, ale také sezona, které se říká morel fever – smržová horečka. Nebo třeba ash fever – popelová horečka.

Odloučení jako cíl

Kanada je skoro tak velká jako Evropa, přitom v ní žije pouhých pětatřicet milionů obyvatel. Zdejší nedozírnost a prázdnota jsou v prvních chvílích až děsivé. To, na co jsme my Češi zvyklí – kulturní krajina s loukami, značenými cestami, vesnicemi a příjemnou dávkou civilizace – v Kanadě neexistuje. Kanadská divočina je drsná a nekonečná, pobývat v ní není požitek ani relaxace, spíš neustálý boj. To si člověk snadno zamiluje – i proto tam ostatně jede. Ale až přímo na místě, v srdci té pustiny, si uvědomíte, jak odlišná a surovější je realita od zidealizovaných představ městského Evropana. Ten sní o zeleném ráji, kde nikdo není. Avšak ve chvíli, kdy se v něm ocitne, si připadá nechtěný a cizí.

Fungovat bez auta tu v podstatě nejde. Jeho koupě se dá naštěstí zvládnout za jedno odpoledne, všechno včetně registrace a pojištění zařídíte v jedné kanceláři. Na nejbližším parkovišti dokoupíte staré kazety s devadesátkovým rapem, případně pár gramů trávy. První cedule oznamuje, že do nejbližšího města je to odtud 635 kilometrů…

Lesní apokalypsa

Na severu USA, v Kanadě a na Aljašce každý rok shoří obrovská území lesů. Je nemožné to zvládat, počty takových nekontrolovatelných požárů – wildfires – jdou do stovek, některá spáleniště čítají desítky až stovky kilometrů čtverečních. Kromě pustošivých dopadů je však na těchto obrovitánských ohních i něco, kvůli čemu se jich někteří lidé nemohou dočkat, a spálená zem je pro ně darem z nebes.