Ironman na Havaji: Železná parta

Je podvečer, druhé zářijové úterý a na parkovišti před pražskou fakultou tělesné výchovy a sportu se schází skupinka zhruba dvaceti lidí. „Tak vás tady všechny vítám. Děkuji, že jste přišli v tak hojném počtu,“ přeruší hovor svých svěřenců a fanoušků Petr Soukup; muž, kvůli němuž se sem všichni dostavili. „Za chvíli vyběhneme támhle do Šárky na silový trénink. Ale nejdřív si připijeme na náš úspěšný projekt na HitHitu. Vybrali jsme ještě více, než jsme chtěli. Za to chci všem poděkovat.“ Pak si jako první připije – z lahve „rychlých špuntů“ neboli „dětského šampaňského“. „Ty jo, to je čistá glukóza, teď to aspoň poběží,“ šklebí se.

Po rozběhání a vysvětlení cviků takzvané„běžecké abecedy“ naloží účastníkům tréninku tři série posilování a k tomu kopcovitý běžecký okruh. „To abychom byli schopni po výlezu z vody běžet do depa nebo po kole uměli přejít plynule do běhu,“ vysvětluje. Tyto dovednosti se budou Petru Soukupovi brzy hodit. Hned následující zářijový týden se totiž vydal pod sopky Havaje a 13. října se postavil na největším havajském ostrově Big Island na start mistrovství světa v Ironmanu – závodě „železný muž“, což je dlouhý triatlon skládající se z téměř čtyř kilometrů plavání, sto osmdesáti kilometrů jízdy na kole a maratonských dvaačtyřiceti kilometrů běhu.

Ambicí Petra Soukupa bylo vyhrát svou věkovou kategorii (30–34 let) a posunout hranici nejlepšího českého času na 8 hodin a 45 minut. Na pouť s heslem „226 na krev“ přitom prostřednictvím crowdfundingové platformy vybral téměř 300 tisíc korun, přestože původní cílová částka byla poloviční. „V prosinci kamarád přišel s tím, že mám kolem sebe schopné lidi, tak proč neudělat podobnou akci. I když to budeme dělat špatně, aspoň budeme vidět. Název jsme vymysleli hned první den. 226 je celková vzdálenost závodu v kilometrech, a když je dobíhám, vždycky jsem totálně zničený, nohy mám krvavé a tak,“ vysvětluje Petr Soukup, přezdívaný Souki.

Ptám se ho, co se mu vybaví, když se řekne „Ironman Havaj“. „Strašné utrpení! Devět hodin trvající bolest. Ale zároveň jeden z nejsilnějších zážitků, které člověk může prožít, nebo já jsem prožil. A největší paradox je, že se na to vždycky těšíš. Na Havaj se těšíš, na ostatní dlouhé triatlony ne. Ten závod je prostě jiný, úplně jiný. Tam je taková síla ostrova, že i neznaboh jako já to vnímá. Ten ostrov tím prostě žije,“ vypráví zaníceně.

Jednatřicetiletý fyzioterapeut a trenér triatlonu není zrovna typický amatérský sportovec, „hobík“, jak se říká. Trénuje v průměru až 25 hodin týdně, jako kdyby byl profesionální sportovec. „K tomu odpracuji denně těch zhruba 5 hodin, s tím jsou spojené přesuny po Praze mezi různými klienty,“ říká. A na další dotaz dodává, že spí tak pět, pět a půl hodiny denně.

Když ono mě to baví…