Exodus

Celá věta zněla: Milí krajané, přišli jsme za vámi, abychom vám sdělili, že dnes se vaše vycestování do Spolkové republiky Německo stalo možným.

„Krajany“ měl Genscher na mysli asi čtyři tisíce (přesný počet dodnes nikdo nezná) východních Němců, kteří tou dobou už několik týdnů bivakovali na západoněmecké ambasádě v Praze v naději, že se odtud dostanou právě do Spolkové republiky. Ještě týž večer, 30. září 1989, začaly autobusy odvážet první „obyvatele“ velvyslanectví na libeňské nádraží, odkud se měli vlaky dostat do bavorského Hofu. Ani ne za měsíc a půl, 9. listopadu, padne Berlínská zeď, jenže to si v tu chvíli samozřejmě ještě nikdo nedokáže představit. Jediné, co mají prchající východní Němci v myslích a srdcích, je naprostá nechuť dál snášet každodenní život v NDR a nezměrná touha po svobodě.

Podejte děti

Krátce před sedmou večerní, kdy Genscher vystupuje na improvizovaně osvícený balkon velvyslanectví (sídlícího v Lobkovickém paláci na Malé Straně), aby promluvil, je Herbert Slavík namáčknutý – zvenčí – na vysoký plot obepínající zahradu ambasády. Zahradu, která je už dávno taky zoufale přeplněná lidmi, uvnitř budovy jsou hlavně ženy a děti, muži, kteří už se nevešli, bydlí venku. K dispozici mají několik velkých stanů od Červeného kříže, spí se na směny.

Herbert Slavík je tou dobou fotografem deníku Mladá fronta. Fotí hlavně sport a kulturu, politice, té oficiální, se zásadně vyhýbá. Na plotě Lobkovického paláce samozřejmě nevisí jako fotograf svazáckých novin, ale jako soukromá osoba. „Východní Němci začali velvyslanectví plnit už v srpnu 1989, ale já se to dozvěděl až někdy v polovině září z Hlasu Ameriky. Od té chvíle jsem tam chodil pravidelně každý den,“ vzpomíná.

K ambasádě přicházeli jednotlivci i celé rodiny. Jen tak, s jednou dvěma taškami, nebo dokonce úplně s prázdnou. Mnozí, když ještě bylo velvyslanectví zavřené, přelézali plot nebo zeď, z druhé strany pomáhali ti, kteří už v zahradě přebývali. „Lidi podávali přes plot malé děti, pak lezli sami. To byly pro mě ty nejsilnější momenty,“ vzpomíná Slavík. „Uvědomoval jsem si, jak musí být jejich touha po svobodě silná, když se kvůli ní vzdali úplně všeho. Včetně aut. To už jsou dnes taky slavné záběry – všude kolem velvyslanectví parkovaly východoněmecké trabanty a wartburgy, kterými ti lidé přijeli. Měli jsme ve východním Německu známé, takže jsem věděl, že se tam na auto čeká i dvacet let. A oni se ho vzdají, jen aby se dostali pryč.“

Nepřátelé státu