Také se to mohlo stát takhle

Krajina, která se rozhodně nesnaží na nikoho udělat dojem. Palmová oáza, několik rodinných a pár soukromých stanů, mezi nimi otevřená ohniště, cesta ke studni, bekot ovcí, pobíhající děti. O kus dál už začíná žlutošedá písčitá země, rozrytá jako koryto řeky. Zahalené ženy. Křik, smích. Na stoličce sedí Abrahám a vyřezává si rukojeť hole. Ze stanu vychází Sára. I když už se nedá považovat za mladou, je nápadně, až nelogicky krásná. Rozhlíží se. O manžela zavadí pohledem se smířenou směsí pohrdání i lásky. Očima hledá svoji otrokyni Hagar. Dívku ani příliš chytrou, ani přehnaně krásnou. Když si ji před lety kupovala, zaujal ji její smířený výraz. Úžas nad něčím, jako je svoboda, a klidná jistota, že ji sama nikdy nezíská. Taková holka nebude dělat problémy. I Hagar byla ráda, že si ji koupila právě tahle vznešená žena s rysy vůdkyně, které se nikdo neodváží na nic ptát. Svoji paní od prvního dne obdivovala. Sáře to bylo jedno.

Konečně ji zahlédne, jak před svým stanem zametá.

„Hagar!“ Sára i odzadu vidí, že otrokyně trhla rameny. Není zvyklá, aby ji paní oslovovala jménem. Opatrně se ohlédne. Sára mlčky prstem ukáže – nejdřív ať jde dovnitř do jejího stanu a potom ať se posadí. Zatáhne vchod. Uvnitř je příšeří a horko. Paprsky šikmo prozařují prach. Sára se postaví, aby měla otrokyni proti světlu. Podrobně si ji prohlíží s novým zájmem. Silueta ženy s plnými boky i prsy. Ticho. Hagar upírá oči do země. Čeká. Chápe, že nepůjde o běžný požadavek. V zátylku cítí napětí. Konečně se proti ní Sára posadí: „Jsi panna?“

Hagar překvapeně vzhlédne. Pak pohled zase sklopí a s obavou zavrtí hlavou. „Ještě v Egyptě, doma, byla jsem chvilku vdaná… vadí to?“

„Ne. Tím líp,“ ujistí ji Sára.

Hagar úsilím svraští obočí. Proč se ptá? Dívají se každá jinam. Jedna váhá, druhá se ji neodvažuje pobídnout. Konečně nádech.

„Chci, abys mi porodila syna.“

Ještě že Hagar sedí. Hledí na svoji paní s mírně pootevřenou pusou.

Sára si povzdechne. „Bůh nám v manželství syna nedopřál. Můj ženský čas už skončil, tvůj se nachyluje. Náš rod nutně potřebuje následníka.“

„Ale jak… Já…? Jak to myslíte… Syna?“

„Ode dneška budeš Abraháma navštěvovat v jeho loži. Tak dlouho, dokud mu Bůh nepožehná,“ vysvětlí Sára trpělivě.

„A vám? Vám by to nevadilo?“

„Ne. Vůbec.“

„A Abrahám? Nebude to vadit Abrahámovi?“

„Děvče, děvče.“

•••

Večer se Hagar vykoupe a natře vonným olejem, který jí sama Sára přinesla až ke stanu. Celá situace jí teprve začíná docházet. S mužem už byla, v tom problém není. Ale s takovým kmetem? Je vůbec schopen? A co když neotěhotní? Jak dlouho to může trvat? A co když porodí dceru? No nic, jednou je otrokyně, tak co. Se soumrakem se zhluboka nadechne a vykročí.

„Poslala mě za vámi Sára. Chce, doufá, že bych mohla… že bychom. Potřebujete syna.“ Šeptne hned ve vchodu do jeho stanu, aby předešla trapasu.

„Ach, ty moje ovečko obětavá,“ odhrnul přikrývku.

Chvíli jen tak leží. Je tíživé ticho. „Sáru obdivuji. Je to neobyčejná žena,“ prohlásí do tmy on.

„Ano, je. Je tak velkorysá. Když, když…“