Jedna noc

Musím ti něco říct.

Stojí proti mně v županu, pod kterým nemá nic. Vlasy má ještě mokré. Takovou situaci by bylo možné vyložit jako svádění, ale to byste mě rozesmáli. Vypadá napjatě a ustaraně, jako by se obléknout spíš zapomněla, nebo nestihla.

Zvednu oči od knihy: „Nemusíš.“

Čekal jsem, že se naštve, možná za sebou i práskne dveřmi. Místo toho se posadila do protějšího křesla. Jen na kraj, nepohodlně, což je neobvyklé. Jako by byla připravená co nejrychleji vystartovat.

„Nech to být.“ Znovu se zanořím do knihy.