Slavná česká skepse. Někdy pomáhá, jindy ne

Jako špičkový evropský úředník měl Lucemburčan Jim Cloos řadu let přístup na Evropské rady, což jsou pravidelné summity, na nichž se nejméně jednou za čtvrt roku v Bruselu setkávají premiéři a prezidenti států EU. Právě zde se rozhoduje o klíčových věcech týkajících se Evropy i Česka. Průběh jednání je přitom striktně neveřejný. Veřejnost se dozví hotový výsledek až na tiskové konferenci a z takzvaných závěrů Evropské rady, které jsou po jednání publikovány na webu.

Jim Cloos byl klíčovým člověkem při přípravě těchto summitů. „Mým úkolem bylo pomáhat evropským státníkům nacházet společnou řeč i v případech, kdy to nejprve vypadalo beznadějně,“ vysvětluje. Vzhledem k jeho renomé a zkušenostem mu politici pozorně naslouchali. Chválí ho ostatně i čeští experti a diplomaté. „Je to jeden z největších znalců procesu evropské integrace,“ říká například Marek Mora, současný viceguvernér ČNB, který s Jimem Cloosem intenzivně spolupracoval během prvního českého předsednictví v roce 2009 coby tehdejší náměstek vicepremiéra pro evropské záležitosti. „Zná perfektně dějiny, procesy, instituce. Má ohromné zkušenosti. Byl velkou oporou prvního českého předsednictví. Má také na EU velmi pragmatický pohled, není to žádný snílek. Nikoli náhodou dnes vede prestižní celoevropskou síť think-tanků zaměřených na evropské záležitosti TEPSA.“ Jim Cloos totiž nedávno odešel do zaslouženého důchodu. Také díky tomu mohl popsat v rozhovoru pro magazín Reportér zákulisí vrcholných jednání Evropské unie s otevřeností, kterou by mu aktivní služba neumožňovala.

„Fotky s premiéry a prezidenty nemám skoro žádné. Moje role nebyla se s nimi fotit, ale pro ně a s nimi pracovat. Byl jsem stavitelem mostů, který všem národním politikům bez rozdílu pomáhal přetavit jejich národní zájem do možností Bruselu. Nikdy jsem se nepovažoval za hvězdu ani jsem nedával rozhovory. Kdybych chtěl být na fotkách a v médiích, nestal bych se před čtyřiceti lety diplomatem, ale politikem,“ říká Jim Cloos mimo jiné v rozhovoru pro magazín Reportér.

Stále se v Evropské unii, třeba na summitech, dělí členské státy na nové, kam se počítalo i Česko, a ty staré? Z osobní zkušenosti vím, že to tak dlouho bylo…

Především jsem proti dělení EU na východ a západ. Vychází to z pomýleného vnímání reality. Mám k tomu osobní historku. V roce 1991 jsme s mojí ženou letěli z Bruselu na víkend do Prahy. Když po hodině letu začalo letadlo klesat, manželka se vyděsila. „Podívej se, my přistáváme, asi máme nějaký problém.“ Ujistil jsem ji, že problém nemáme, jen už budeme v Praze. Věděl jsem, jak dlouho trvá let, díky svým cestám do Prahy v sedmdesátých letech, když jsem hrával reprezentačně stolní tenis. Své ženě jsem vysvětlil, že Praha leží západněji než Vídeň. Byla v šoku, když zjistila, že Praha je Bruselu blíž než západ Francie, kde žije její matka. V hlavě mojí ženy byla Praha strašně, strašně daleko. Dnes už jste ale členem evropské rodiny a já jsem přesvědčen, že není správné státy EU jakkoli škatulkovat.

Jak to vypadá na summitu EU? Jak funguje Evropská rada, stojící na vrcholu rozhodovacího procesu Unie?

Od roku 1974, kdy Evropská rada vznikla, rozhoduje v naprosté většině případů konsenzem. Český premiér i francouzský prezident tam mají stejné slovo. Vzpomínám si, když váš premiér Babiš blokoval závěry Evropské rady mnoho hodin. To samé ale občas dělají všichni lídři včetně Lucemburčanů. Patří to k věci. Evropská rada je prostě velmi zvláštní klub. Mimochodem když na ni váš premiér nebo prezident nemohou přijet, nemůže je nahradit žádný český ministr.

Jak se to tedy řeší?