Trnitá cesta k folkloru

Je vlastně celkem zajímavé, že se na své první desce věnuju právě folkloru a lidovým písničkám. Na první dobrou to dává smysl, protože snad všichni v naší rodině se spoustu generací nazpět folklorní muzice nějak věnovali – pokud mám zmínit jen nejbližší, tak táta Dalibor je cimbalista a maminka Kateřina houslistka, mají spolu soubor Cimbal Classic.

A přesto byly doby, kdy jsem folklor odmítal – například proto, že jsem jako kluk musel v Brně chodit do souboru Valášek, kde se hodně tančilo, a já nenávidím tanec.

Brzy jsem se začal učit na cimbál, ale paradoxně jsem neměl potřebu hrát v žádné cimbálce, radši jsem se věnoval klasice. Lidové tvorbě jsem se otevřel až na konzervatoři, kde byli spolužáci z různých koutů republiky, třeba i z Valašska, Slovácka nebo Horňácka. Jeden měl housle, druhý basu, třetí violu, na mejdanech se nestyděli zpívat – a teprve v tu chvíli jsem ucítil obrovskou energii.

Poslední dva roky jsem věnoval práci na albu Lidověk, které snad ten složitý vývoj mého vztahu k folkloru vystihuje. Jsou na něm staré lidové písně, které spousta lidí může znát, ale jinak, po mém. Ačkoli znám své kořeny, tak vnímám už hudbu trochu jinak a chtěl bych folklor přiblížit i své generaci. Jsem dospělý, myslím, že si to můžu dovolit, takže tady máte Lidověk a tím s tématem folkloru končím. Vyzpíval jsem se k tomu, co bylo třeba, a odteď už se zase věnuju svým vlastním, autorským skladbám.