Loučení s Učitelem

Můj první zpěvník začínal táborákovým repertoárem a končil samou Jasnou pákou, kterou jsem odposlouchával ze zašuměné kazety a dopustil se mnoha přeslechů: „… zašpinila plochu sedadla“ místo „trochu sedadla“ – ale mně se to líbilo i s tou plochou!

Ve druhé půlce 80. let jsem byl fanouškem třeba Hudby Praha, Garáže, Z kopce, Psích vojáků a díky rodičům spoustu těch kapel viděl naživo. Jasnou páku už ne, ale v deseti jsem navštívil koncert Hudby Praha a potom další a další.

Obdivovaného Michala Ambrože, středobod kapely, jsem ale poznal jinak. Roku 1984 mě rodiče přihlásili do lidušky v Radimově ulici a mým kytarovým lektorem se stal on. Už tenkrát pro mě byl pojem, kytarista zakázané Jasné páky! Chodil jsem k němu do revoluce, viděl spoustu koncertů a naposlouchal všechny nahrávky Páky i Hudby, ale respekt jsem neztratil, i když Michal si ho nevynucoval, jako učitel byl vlídný.

Respekt jsem neztratil, ani když jsme se potkávali na koncertech jako „kolegové“. Měl jsem radost, když nás s Bublajsem (Milan Cais) pozval na koncert ke svým šedesátinám, loni jsme se rádi zúčastnili vánočního koncertu Hudby Praha v Akropoli. Netušili jsme, že píseň Špinavý záda slyšíme naposled v autorském provedení, ale bylo to důstojné, radostné rozloučení s naším Učitelem.

A stejně jsem tam i tentokrát slyšel „plochu“ sedadla!