Zázrak

Když se ruský investigativní reportér Ivan Golunov ocitl počátkem června v cele předběžného zadržení moskevské policie, nikdo znalý ruských poměrů by si netipl, že do týdne bude Golunov zas volný. A hle, 12. června, po pěti dramatických dnech „případu Golunov“, vyšel novinář serveru Meduza na svobodu. Jeho případ byl uzavřen a uvnitř policie začaly padat hlavy.

Překvapení, ba (v dobrém smyslu slova) šokovaní byli nejen znalci ruských poměrů, ale i všichni, kdo se za Golunova postavili, a nakonec jistě i Ivan Golunov sám. Josef Pazderka, šéfredaktor Aktuálně.cz a bývalý ruský zpravodaj České televize, označil v DVTV Golunovovo propuštění za „zázrak“, což je asi ten nejvýstižnější výraz, jaký šlo v daný moment použít.

Detaily případu byly už popsány, a tak jen stručně: šestatřicetiletý Golunov píše pro Meduzu investigativní texty rozkrývající hlavně korupci na moskevské radnici. Zatčen byl za údajné držení a šíření omamných látek, což je paragraf, který je hojně využíván – respektive zneužíván – hlavně v ruských provinciích, kde bezpečnostní složky běžně podstrkávají nepohodlným lidem drogy do kapes, zavazadel, bytů. Nic nového.

Jenže k údivu úřadů se proti zatčení Golunova zvedla nebývalá vlna odporu. Zahájili ji moskevští novináři, ale brzy se připojili i aktivisté, běžní Rusové a také například tři deníky, které vyšly s jednotnou titulní stranou:
Já/My jsme Ivan Golunov.

V ruských i zahraničních médiích se hned po novinářově propuštění začalo spekulovat o trhlinách v putinském systému, o mocenském boji souvisejícím s blížícím se koncem (koncem?) Putinovy éry a tak dál. Jedno je ale jisté: bez veřejného protestu, bez občanské aktivity by byl Ivan Golunov pořád za mřížemi. Protestovat má smysl. Proti Putinovi stejně jako proti Babišovi. Zázraky se totiž dějí.