Známý komik, méně známý básník

Už jako malého mě přitahovaly krátké řádky napsané pod sebe, ať to byly texty písní doma na deskách, nebo básně v čítankách. Líbila se mi síla prožitku vyjádřeného veršovou zkratkou. A těch věcí, co jsem si k tomu mohl představovat.

Jako dítě jsem si furt na něco hrál a vlastními scénkami rozesmával rodinu či kamarády na táborech.

V pubertě jsem se ještě víc zanořil do poezie a zatoužil se stát básníkem.

Do dvaceti pěti let jsem seděl v pokoji a napsal možná tisíce nikdy nevydaných básní. Pak jsem si začal připadat moc temný, vyšel z ulity uzavřeného romantika, vrátil se do dětství a začal bavit lidi. Ale poezie mi zůstala, ať je to psaní textů písní, veršů pro děti nebo pořádání večerů, kdy si se svými hosty povídám o jejich oblíbených básnících.

Teď jsem se po letech dokonce odvážil a napsal knihu takzvaně vážné poezie. Na jevišti jsem rozjetým bavičem, ale v šatně se nořím do těch krátkých řádků. Někomu to nejde k sobě, ale mně to divné nepřijde, já se znám odmala.

A abych parafrázoval výrok jednoho filmového hrdiny: Když si skladník může přečíst Vergilia v originále, proč by komik nemohl být básníkem?