K čemu to všechno vlastně bylo dobrý

Zasněženou ulicí městečka Frymburk projížděl Karel s vědomím blížící se výjimečné chvíle. Těch osm let, co měl chalupu ve Svatém Tomáši, tuto cestu nikdy nevnímal jako samozřejmost. Kontrola pohraničníky a pak jízda lidu prostou přírodou proměňovaly zdánlivě banální cestu v opakující se napětí z vloupávání se do zakázaného území. Byl ve své zemi, a přesto nebyl.

Dnes ale pociťoval vzrušení nového druhu. Chalupu navštívil naposledy začátkem listopadu. Zazimoval ji, připravil dřevo, aby až přijede s Marií a snad s oběma dětmi na vánoční svátky, mohl jen škrtnout. Svět se však za pár uplynulých týdnů převrátil vzhůru nohama. Sotva se vzpamatoval z pádu berlínské zdi, přišly hektické dny sametové revoluce. Zmlácená dcera Anička na Národní třídě, zakládání Občanského fóra v jeho rodném městě, volný pád komunistického režimu, jeho povýšení na vedoucího laboratoře.

Téměř každý den přemýšlel, jaké to asi bude po pádu režimu tam, kde má chalupu, kde je pás zakázaného území, kde jsou nataženy ostnaté dráty, ten zvláštní mezisvět oddělující tady a tam. A jaké bude příští léto? Bude se moci až k hraničnímu kameni, či dokonce přejít svobodně hraniční potok?

Vše se měnilo rychleji, než stačil snít. Den před Štědrým dnem vystříhali ministři zahraničí Dienstbier a Genscher u Rozvadova tunel do stěny smrti a propojili tak střed Evropy. A ještě než skončí letošní rok, bude někdejší disident a nedávný vězeň svědomí zvolen prezidentem republiky.

Kde v tom blázinci hledat smysl? Karel byl zmatený, ale úplně jinak, než jak to vnímala manželka Marie, učitelka občanské nauky a dějepisu na gymnáziu. A naprosto jinak než její komunistická rodina plná lampasáků.