„Spoluvězeň.“ Duka vypráví o Havlovi

Vám Václav Havel říkal křestním jménem – Jaroslave. Našli jste k sobě tehdy cestu rychle, nebo to trvalo?

Tak my jsme si jistým způsobem padli do noty. A ta naše setkání mohla být častá, protože – někteří tvrdí, že jsme byli na jedné cele, já už úplně rezignoval, každý, komu to vyvracím, tak to potom stejně do textu dává (smích) – jsme byli na jedné chodbě. (…) A byly i další možnosti, jak se vidět, třeba šachový kroužek.

Ten šachový kroužek, jehož se Havel stal předsedou, ale fungoval hlavně jako zástěrka pro vaše tajné bohoslužby…

Tak to do jisté míry ano. Dával nám největší šanci, takže jsme třeba mohli ještě s nebožtíkem panem Vlčkem (Josef Vlček, 1920–2015 – moravský katolický aktivista, politický vězeň v 50. i 80. letech – pozn. aut.) a člověkem, který nám velmi pomáhal, jakýmsi Dunajem, slavit vlastně celé velikonoční triduum formou vyprávění. Já nejsem zpěvák, takže ty části, které se zpívaly, zpíval pan Vlček. Určitě to nebylo podle liturgických předpisů, ale jinak to platilo.

Tyhle takzvané šachové partie, tedy bohoslužby, ale musely probíhat mimo pohled bachařů. Jak se vám dařilo to skrývat?

Tak musíte vycházet z toho, že sloužit mši pro mě bylo pokračováním v trestné činnosti a riziko jít znova před soud. Čili někdy se to dělalo na okně, kdy ostatní spoluvězni utvořili hradbu. Nebo když jsem sloužil sám, tak byl výborný pán spoluvězeň, pan Prášek, taxikář pražský, který držel stráž. Anebo to mohl být právě šachový kroužek.

Václav Havel se už v Dopisech Olze svěřuje, že bohoslužby a dodržování rituálů mu dodávalo velkou duchovní sílu a útěchu…

Tak pro nás to není rituál, ten rituál tam téměř nebyl. (…) Liturgické nádobí, to byla lékovka, taková ta zkumavka na léky, a druhá část pak krabička od západních cigaret, kterou dodal Václav Havel. To vše bylo v kapse a vše se odehrávalo bez viditelných pohybů.

Pak to prý mělo ještě pokračování při rozcvičkách, kdy vy jste citoval z evangelia…

Tak u těch rozcviček to úplně tak nebylo. Ale byla tu možnost v sobotu, v neděli – lepší bývala sobota, nedělní odpoledne tak příjemné nebylo, to se dělal celoodpolední otravný úklid. Takže to pak Václav Havel vyprávěl o literatuře, o umění, já měl výklady Bible. V té době jsme tam byli ve vězení tři kněží. A páter Lízna (František Lízna – moravský kněz, jezuita, signatář Charty 77 – pozn. aut.) mi propašoval jen několik žalmů a rovněž tak Druhý list Korinťanům, ale ke mně se nedostal začátek a konec, takže já po celou dobu vězení byl pořád v takovém určitém napětí, jestli jsem opravdu trefil, zda je to první nebo druhý list (smích).

Byli jste tam taková uzavřená skupinka zavřených intelektuálů? Nebo jak jste vlastně vycházeli s těmi klasickými vězni?