Antonín Maněna: A Václav kouřil dál

Antonín a Vlasta Maněnovi na Hrádečku.

foto Profimedia.cz

Ve věku jedenasedmdesáti let zemřel Antonín Maněna, někdejší šéf Hradní policie a blízký přítel prezidenta Václava Havla. Poprvé se potkali v roce 1974, později Maněna se svou ženou pomáhali Havlovým starat se o chalupu na Hrádečku. Ještě po roce 1989 pracoval Maněna jako opravář továrních komínů, ale v roce 1991 jej prezident povolal na Hrad. Otevíráme část rozhovoru s manželi Maněnovými z knihy Náš Václav Havel.

Unikátní knihu rozhovorů sestavili na podzim 2016 (u příležitosti nedožitých osmdesátin Václava Havla a pěti let od jeho smrti) novináři Jan Dražan a Jan Pergler. Několik desítek přátel, známých a spolupracovníků vzpomíná z různých úhlů pohledu na zesnulého dramatika a prezidenta. Magazín Reportér se svolením autorů publikuje výňatky, tento je z rozhovoru s Antonínem Maněnou.

(…)

Ještě nikdy s nikým jsem nemluvil o konci Václavova života, poznamenalo mě to na zbytek života; jako mě předtím poznamenalo přátelství s ním a s Olgou – říká Antonín Maněna o Havlových v knize Náš Václav Havel, která vychází v listopadu. Maněna a jeho žena Vlasta s Václavem a Olgou trávili podstatnou část jejich disidentského života na Hrádečku. Po revoluci si Maněna založil firmu na stavbu a opravu komínů, v roce 1991 jej Olga přesvědčila, aby začal šéfovat prezidentské ochrance. Roku 2001 však na Hradě skončil.

Maněna se pak s Václavem Havlem léta neviděl – setkal se s ním až v roce 2011, nedlouho před jeho smrtí. Navštívil ho na Hrádečku, kde se o něj staraly sestry boromejky. V rozhovoru, v němž jej občas doplňuje i jeho manželka, hovoří o posledních návštěvách svého kamaráda i o dalších příbězích z dob jejich přátelství a působení na Hradě.

Václav Havel o vaší návštěvě Hrádečku v roce 2011 věděl dopředu?

Václav spal, tak jsem říkal, nerušte ho, nebuďte ho, přijedu zítra. A sestra Angelika říkala, že ho vzbudí, protože se na mě těšil. Tak jsem si řekl: Aha. Zase tak tajná mise to není. Zařídili to kluci z ochranky. Václav slyšel, jak si se sestrou povídáme, a vstal z postele. A pozdravili jsme se nazdar, nazdar. A najednou to bylo takové, jako bych z Hrádečku odjel včera. Myslím si, že oba jsme byli za navázání nitě vděční. Neříkám to z žádné nafoukanosti nebo z pýchy, celou dobu jsem na něj myslel, měl jsem o něj strach. Stejně jsem ho nikdy nedokázal ze své širší rodiny vypudit. Pravda je, že teď už se o něj nemusím bát, teď se mi po něm jenom stýská, zrovna tak po Olze. Jsem vděčný pánubohu, že jsme se k sobě dokázali vrátit.

Podpořte Reportér sdílením článku