Paralelní světy

Daří se nám výborně, máme vše, co potřebujeme – odpovídá ne zcela přesvědčivě paní u šicího stroje. Než s ní začnu mluvit, chvíli ji od prašné cesty pozoruji otevřenými dveřmi: kubánská favela postrádá soukromí. Škvírami přístřešku z prken proniká dovnitř světlo, na plotně vařiče syčí jídlo v hrnci. O stěnu se znuděně opírá vnuk, zjevně z nedostatku jiné činnosti. Počítačové – a vlastně jakékoli – hračky jsou na Kubě nadstandardem, k němuž má přístup jen úzká vrstva lidí.

Slovo favela obvykle evokuje chudinské čtvrti Ria de Janeiro a ve spojení s Kubou se nepoužívá. Vládní marketing, podle nějž je na Kubě ve srovnání s jinými zeměmi Latinské Ameriky docela slušná životní úroveň, PR kampaň, do které kubánský režim investuje již desítky lety, je účinná. Ve skutečnosti kubánské slumy odlišuje od těch brazilských jen to, že v Riu se mohou jejich obyvatelé svobodně spolčovat či nadávat na vládu. Zatímco napříč kubánskou společností panuje takový strach, že pro ženu, která zjevně živoří v chudobě, je upřímnost nebezpečným luxusem.

Kuba má na rozdíl od Brazílie, pokud jde o bídu, své odlišnosti: parametry favely totiž splňuje i ubytování většiny obyčejných Kubánců, a to dokonce v samém centru hlavního města. Kdysi honosné domy, skvosty architektury v Havaně, obývá chudina – což je ovšem podle mých zkušeností většina kubánské populace. Krásné a prostorné byty s vysokými stropy byly po Castrově revoluci rozděleny příčkami na malé kamrlíky, kde se tísní rodiny často bez tekoucí vody a s hromadou brambor na příděl v rohu obýváku.

Pro pamětníka komunismu ve východní Evropě je návštěva Kuby podivuhodnou cestou v čase. Prodavačky v obchodech s neměnným mírně naštvaným výrazem, přísné „děžurnyje“ sovětského typu hlídkující v hotelu a podezřele úslužní portýři, kteří jsou pravděpodobně též informátory. Číšníci v restauracích se pohybují trochu jako ve spánku a neoplývají ochotou: návštěvník se nicméně snaží o trpělivost, protože tuší, že tohle je možná pikolíkova druhá či třetí šichta. Ve státních podnicích – které dominují kubánské ekonomice – dostávají lidé gáži, která nestačí k životu. Kdo nemá rodinu v USA a s tím spojenou možnost podpory, musí si vypomoci druhým zaměstnáním či melouchy.

Turisté často jakousi zvláštní selektivní optikou vnímají – a následně popisují – Kubánce jako bezstarostné a odolné jedince, kteří jsou „poor, but happy“, šťastní ve své chudobě. Málokterá generalizace mi ale připadá tak cynická. Kubánci jsou unavení a často zoufalí, entuziasmus si někteří schovávají právě jen pro srážku s naivním turistou, při níž nastane výměnný obchod: revoluční nadšení za západní měnu. Mnozí – v módu přežití, kde každý dolar znamená příspěvek do rodinného rozpočtu – jdou vstříc očekáváním západních turistů: Chcete si povídat o Che Guevarovi? Jasně, je to i náš hrdina… Toužíte se projet bourákem z padesátých let? Ovšem, zlaté kubánské ručičky je drží pohromadě už přes půl století…