Ztracený ráj

Centrum Prahy, Bartolomějská ulice. Tmavé ošuntělé budovy, mříže na oknech, děravý chodník. Helen přichází se svým kanadským pasem a lámanou češtinou, aby požádala komunistickou policii o povolení k pobytu. Píše se rok 1972, v Československu vládne tuhá normalizace. Půlka národa by nejspíš dala království za kanadský pas, za možnost vypadnout z toho každodenního marasmu.

Helen se v Československu narodila: v posledním roce války, do rodiny bohatého bankéře Pavla Notzla a jeho ženy Marthy, rozené Kratochvílové. Rodina žila ve velkorysém bytě na Vinohradech a v honosné vile v Černošicích. Nic z toho si ale Helen nepamatuje. „Má první opravdu vlastní vzpomínka pochází až z prvního roku emigrace. Vybavuji si mateřskou školku, do které jsem chodila. Dávali nám k jídlu žitný chleba nasáklý kakaem. Zvedal se mi z toho žaludek!“ směje se Helen Notzl.

1972, Bartolomějská. Helen neví, do které z ošuntělých budov vstoupit, a tak si prostě jednu vybere. Kovové dveře zaskřípou a Helenina paže se ihned ocitá v sevření strážného: „Ven!“

„Povolení k pobytu!“ křičí Helen. „Číslo čtrnáct,“ štěkne strážný.

Ve čtrnáctce zkoumají Helenin cestovní pas. Narozena v Praze, 1944. Razítka z Anglie, Francie, Itálie, Rakouska, Německa, Španělska…