Křehký hrom Kahuda

Milý Václave!

Bylo to mezi náma silný, prožitý, tohle jsi uměl předat těm, kteří chtěli: intenzitu, vnímavost, unikátnost a nevratnost. V knížkách i osobně, s tebou člověk byl.

Natrefili jsme na sebe letos v březnu na lodi, byls vyhublý, usmíval ses, kolem kroužil pejsek Lojza, domluvili jsme se, že od září začneš vystupovat u nás v kabaretu. Nakonec sis rozerval velkýma rukama košili, abys mi ukázal bypass, co tě vylepšil a zachránil, skoro jsi mi do té jizvy nacpal hlavu a hromsky ses chechtal: „Chceš to vidět, kloučku? Tak se dívej!“

Když jsem ti kdysi dávno nabídl, abys u mě začal publikovat elektronicky, řekl jsi, mně se to líbí: „Tohle je šance pro pružné nakladatele i autory, ostatní holt pochcípají…“ Byl jsi moderní. Vnímavý. Básník románu. Křehký hrom. Maniakální strýček z domu od vody, výtečný vypravěč a kuchař, jemný kavalír. Registr všeho, co jsi kdy četl, viděl, slyšel, a který jsi nosil v hlavě, mě fascinoval. Kde já si pamatoval mlžný obraz, tys věděl i výrobní čísla.

Napsal jsem o tobě: „Skvělý pozorovatel. Vyučený štukatér z někdejšího pražského Kafkova ateliéru má cit pro detail: roztočí ho, vykouzlí z něj tanec, popadne vás za límec a vyhodí doprostřed ulice…“

Mám tě rád, chlape.