Everybody copy Panenka

Deset večer. Sedím v šatně pražského Lucerna Music Baru, ani nevím, co tu dělám. Anebo vím – na jaře se u nás v Nespekách zastavil sympatický kluk, že prý mu říkají Xavier Baumaxa a napsal fotbalovou píseň. Tehdy jsem ten nakažlivý refrén slyšel prvně: Everybody copy Panenka, everybody copy Panenka…

„Až v říjnu vyjde deska, nepokřtil bys ji?“ zeptal se.

Píseň se mi líbila, tak proč ne – navzdory tomu, že pro mě byla muzika Xaviera Baumaxy novinkou, což nic neznamená, protože nejsem úplně múzický typ. Například z hudební výchovy jsem na druhém stupni základky měl dostat trojku a doporučili mi, abych raději pískal, než zpíval.

Tehdy mi pomohla existence klavírního virtuosa Jana Panenky – učitel se vyptával, jestli náhodou nejsme příbuzní. Vymyslel jsem si, že jsme, že to je strejda, což mi zajistilo jedničku.

Později jsem trochu chodíval na koncerty, nejčastěji na Plavce, občas na Olympic. Když jsem v osmdesátých letech hrál ve Vídni, sem tam nám čestný výkop obstaral zpěvák Falco a taky jsem se tam seznámil s muzikantem jménem Peter Cornelius. Jednu desku jsem pokřtil Daliboru Jandovi, ale Xavier Baumaxa je něco nového – muzika, kterou rádia nehrají.

Vycházím na pódium a pod sebou mám šest set lidí v euforii, jako bych vstřelil gól: Tónda Panenka!

Jsem dojatý. Podepíšu tři míče, divákům je dloubákem kopnu, Xavierovi pokropím desku (jmenuje se kdovíproč F!asco) šampaňským. Obejmeme se. Klub skanduje: Everybody copy Panenka!

Jsem rád, že píseň o mně udělal právě tenhle kluk – a že není patetická, ale vtipná.